islám



Náboženství

[Arabsky poddání se bohu], nejmladší ze světových monoteistických náboženství (počtem vyznavačů druhé po křesťanství), rozšířené v Asii, Africe a Evropě, malé skupinky v Americe. Státní náboženství v arabských zemích (kromě Libanonu), v Afghánistánu, Bangladéši, Indonésii, Íránu a Pákistánu, do roku 1928 v Turecku. Vyznavači islámu se nazývají muslimové (dříve nazýváni mohamedáni). Islám vznikl na začátku 7. století v západní Arábii na základě učení proroka Muhammada, které obsahuje prvky judaismu, křesťanství, hanífismu (první arabské monoteistické učení), zarathuštrismu a některých staroarabských kultů. Islám není pouhým souhrnem prvků těchto učení, ale samostatným způsobem využívá podněty jiných učení k vytvoření vlastního systému. Jako celek se vyznačuje filozofickou a náboženskou jednoduchostí a přístupností; jeho etické a sociální učení bylo jedním z důvodů rychlého rozšíření islámu. Muhammadovo učení je obsaženo v koránu (posvátná kniha muslimů) a je doplněno hadíthem a sunnou. Zahrnuje předpisy, které upravují život jednotlivce i islámské společnosti (umma). Tím byl dán základ nové společenské organizaci Arabů, jejichž společnost byla do té doby organizována na rodovém a kmenovém základě. Původní pokrevní svazky byly nahrazeny náboženskými a právními předpisy. V 8.–10. století byly vypracovány klasické systémy islámského práva (fikh), od 8. století se rozvíjela věda (filozofie, přírodní vědy, společesnké vědy), navazující v mnoha směrech na antické a křesťanské tradice. Podstatou islámu je důsledná víra v jediného boha (Alláh, stvořitel nebe a země a všeho, co je na nebi a na zemi), v nesmrtelnost duše, v poslední soud a posmrtnou odměnu člověka, který je podle islámu bytost nadaná svobodnou vůlí a tudíž odpovědná za své jednání (posmrtná odměna v ráji nebo trest v pekle). Muslimům je uloženo dodržování pěti základních zásad (tzv. sloupy islámu): šaháda – vyznání víry, tj. monoteismus s uznáním Muhammada jako božího posla, salát – pět modliteb denně podle stanoveného obřadu, zakát – náboženská daň ve formě 1/40 příjmů, saum – půst v měsíci ramadánu (devátý měsíc lunárního kalendáře), hadždž – pouť do Mekky. Za určitých okolností mohou být někteří lidé od některých povinností osvobozeni (těhotné ženy od půstu, chudí od daně). Striktně jsou stanoveny zákazy (lichva, požívání vepřového masa a alkoholických nápojů), povolena je polygamie (nejvýše čtyři manželky, kterým musí být zaručena stejná životní úroveň). Jednou z povinností muslimů byla účast ve vyhlášené svaté válce (džihád), slibující nejvyšší odměny v posmrtném životě (džihád považují za sloup víry cháridžovci). To se stalo jednou z příčin rozsáhlé arabské expanze do Asie, Afriky a do Evropy v 7.–13. století. Po Muhammadově smrti (632) došlo v důsledku mocenských bojů mezi jeho příbuznými a rodovou šlechtou Mekky k rozštěpení muslimské obce na dva hlavní směry existující dodnes – na sunnity a šíity. Sociální, politické a náboženské rozpory vedly v dalším vývoji ke vzniku mnoha sekt a hnutí, z nichž mnohé existují dodnes (asasínové, drúzové, cháridžovci, ibádovci, ismáílovci, karmaté, murdžíovci, wahhábovci). Od 8.st, byl i. ovlivňován racionalistickou filozofickou teologií zaměření (náboženská škola mu'tazila), což vedlo mj. k vytvoření racionalistické teologie, využívající dialktické metody při dokazování náboženských pravd (kalám). Od 10.–11.století vznikaly mystické směry (súfismus), šířené zejména dervíši perského, později i tureckého původu. Vznikala mystická bratrstva, jejichž učení mělo velký vliv zejména mezi lidovými vrstvami. Částečně pronikl mysticismus i do ortodoxního učenf (al-Ghazálí). V různých částech světa přejímal i prvky místní tradice a mezi laickou veřejností nearabských zemí získal někdy velmi neortodoxní podobu. Od poloviny 19. století vznikaly v islámských zemích nové sekty a směry, které odrážejí zájmy místní buržoazie a usilují o přizpůsobení se změněným hospodářským a politickým podmínkám (panislamismus). Hnutí uvnitř islámu, podbarvená náboženskými a politickými otázkami muslimského světa, trvají dodnes (znovuoživení učení islámu v podmínkách soudobého světa). Hospodářská, politická a náboženská právní jednota islámu se odrazila v oblasti kultury ustálením pojmu islámská kultura.



Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 1. 8. 2021
Autor: -red-

Odkazující hesla: ája, Alfarabi, Alfons X. Moudrý, Ali Suavi, ámín, Amr ibn al-Ás, Arabové, arabská literatura, arabská říše, bábismus, Bachtijárové, baháismus, Bali, Brunei, buddhismus, Bulharsko volžsko-kamské, Čaudragupta I., Čečensko, córdobský chalífát, De tribus impostoribus, derviš, drúzové, džihád, fatalismus, Hazárové, hindská literatura, imámovci, indonéské výtvarné umění, Íránci, islámské výtvarné umění, Jahve, Janičáři, Javánci, Jeruzalém, Júsuf ibn Ajjúb Sálah ad-Dín, Kaaba, Káhira, Kavkaz, Kazaši, Korán, křesťanství, Kyrgyzové, Libanonci, Mehmed bin Sülejman Füzuli, monoteismus, muftí, Muhammad, muslim, muwalladové, náboženství, osmanská říše, Paňdžáb, povstání sipáhíů, prorok, ráj, sára, šaría, sira, spasení, sunnité, světci, Tátové, Tivové, tradice posvátná, turecká kinematografie, ulamá, Velká mešita šejka Zayeda.