Paňdžáb

[Anglicky, Punjab], Pětiříčí – historie, geografie, území v Pákistánu a Indii protékané řekou Džihlam, Čanáb, Ráví, Bjás a Satladž v povodí Indu. Velkou část zaujímají čtvrtohorní náplavové plošiny (Dóáb). Pandžáb leží v monzunovém podnebí. Je to rozsáhlá zemědělská oblast, zavodňována. Ve 3. až 2. tisíciletí př.n.l. byl jedním z center harappské kultury, od 2. poloviny 2. tisíciletí př.n.l. osidlován indoevropskými kmeny, koncem 6. století př.n.l. část Pandžábu se stala součástí riše Achajmenovců. V období 327–325 př.n.l. byl Pandžáb dobyt Alexandrem Velikým, po jeho smrti se stal součástí říše Maurjů. Od konce 2. století př.n.l. do poloviny 6. století n.l. byl součástí řecko-baktrijského státu, říše Kušánů a Guptovců, v 6. století byl dobyt Hefthality. Od poloviny 6. století zde byla řada drobných států, které byly od 7. století cílem arabských nájezdů. Na začátku 11. století byl Pandžáb připojen ke státu Ghaznovců (sídelní město Láhaur). Od konce 12. století postupně stával součástí státu Muhammada z Ghúru, dillíského sultanátu a mughalské říše. Od 8.–9. století bylo obyvatelstvo Pandžábu islamizováno. V 1. polovině 18. století byl Pandžáb dobyt Nádir-Sáhem, ve 2. polovině 18. století byl připojen k afghánskému státu (Durrání). Od poloviny 18. století vznikala nezávislá knížectví sikhů. Na začátku 19. století byl západní Panžáb sjednocen ve stát Randžíta Singha. Po anglicko-sikhských válkách (v letech 1845–46 a 1848–49) byl Pandžáb připojen k britským državám v Indii (provincie Pandžáb a 43 drobných knížectví). V srpnu roku 1947 byl Pandžáb rozdělen podle konfesionálního hlediska mezi Pákistán a Indii (tzv. Mountbattenův plán). Pákistánská část má status provincie, indická je členským státem.