italské výtvarné umění

Od začátku se vyvíjí v jednotlivých oblastech Apeninského poloostrova v souladu s jejich politickým, historickým a kulturním vývojem. V severní Itálii se projevily politické vztahy k Francii a Německu, výtvarné podněty z Burgundska a Porýní se uplatnily v Lombardii. Ve střední Itálii působila silná pozdně antická tradice, která byla určující pro vývoj v Toskánsku a v Římě. Na jihu země a na Sicílii se střetlo byzantské a islámské umění s francouzsko-normandským. Podíl Itálie na vytvoření románské architektury nebyl výrazný, do poloviny 11. století přežíval typ pozdně antických a ravennských bazilik s nečleněnými fasádami, sloupovými arkádami a dřevěným stropem v interiérech, ke kterým od 9. století přiléhaly jako samostatné stavební celky kampanily. Ze stejné tradice lze pdvodit i centrální stavby, především baptisteria. Počátky vlastního italského výtvarného umění jsou kladeny do 11. století. V Lombardu při přestavbě kostela sv. Ambrože v Miláně použili stavitelé severskou křížovou klenbu, k typické toskánské architektuře patří stavební komplex v Pise (dóm, baptisterium, kampanila). Florentské baptisterium inkrustovaným mramorovým obložením pláště stavby a přísným geometrickým uspořádáním dosáhlo klasické vyváženosti, která výrazně zapůsobila na renesanční architekty. Normandská architektura v jižní Itálii přijala četné byzantské a islámské motivy při výzdobě průčelí. V pozdním románském sochařství se pokusil Antelami na postavě krále Davida (1180-1190) na fasádě dómu ve Fidenze navázat na klasický kontrapost. Gotická cisterciácko-burgundská architektura pronikala do Itálie prostřednictvím řádových staveb, klášterní kostel ve Fossanově je zaklenutý křížovou klenbou, gotické tvarosloví se uplatnilo v kostele Santa Croce ve Florencii. Profánní architektura se vyznačuje nečleněnou hmotou pevnostního charakteru, užitím cimbuří a vysoké štíhlé věže, například Palazzo Vecchio ve Florencii, Palazzo Pubblico v Sieně. V Benátkách vlivem orientální architektury došlo k pročlenění průčelí otevřenými arkádami a bohatým ornamentem (Cà ďOro). K významným sochařům patří N. Pisano a jeho syn Giovanni, jenž se později pokusil o spojení s francouzskými podněty na kazatelně v dómu v Pise. Klasická tradice je patrná v plastikách Arnolfa di Cambio, expresivitu vyjádřil v reliéfech průčelí dómu v Orvietu Lorenzo Maitani. Malířství navázalo na monumentální malbu románskou, postupně upouštělo od způsobu maniera greca. V díle Cimabuově pozorujeme nebyzantské formy trůnu a geometrický ornament (Maestà), Duccio uplatnil typickou sienskou měkkost a plasticitu v podání figur a Cavallini monumentalitu výrazu. Giotto novým způsobem vybudoval obrazový prostor, v němž rozmístil plně plasticky vyvinuté postavy a trojrozměrné architektury. Sienská škola v postavě Martiniho spojila severské podněty s italskými, bratři Lorenzettiové rozvinuli víceplánové krajinné kompozice. Renesanční umění se dělí na období rané (15. století), vrcholné (1. polovina 16. století) a pozdní – manýrismus (2. polovina 16. století). Renesanční architektura Florencie navázala na klasické tradice: Brunelleschi novým způsobem konstruoval kupoli ve florentském dómu a v bazilice San Lorenzo. Charakteristická proměna průčelí se objevila na kapli Pazziů v klášteře Santa Croce, kde střední půlkruhový oblouk spojuje klasickou kolonádu a otevírá pohled na portál a kupoli. K velkým profánním stavbám ve Florencii patří paláce Pitti, Strozzi, Medici a Rucellai. Sloupová nádvoří, přiléhající k palácům, souvisejí se studiem Vitruvia. Centrální dispozice kostelů našla vrcholné uplatnění ve stavbách Albertiho, na které navázal po roce 1500 Bramante v Římě. K významným palácovým stavbám vrcholné renesance patří Palazzo Farnese v Římě, v oblasti Benátek dominuje Palladio, který navrhl Teatro Olympico ve Vicenze a četné vily (La Rotonda, La Malcontenta). V sochařství stojí na počátku Donatellovo dílo. Donatello vytvořil volnou plastiku na základě anatomického a proporčního studia, nově chápal reliéf. Řada významných sochařů (Quercia, Robbia, Desiderio da Settignano a Verroechio) dále rozpracovávala renesanční principy, které k vrcholu dovedl Michelangelo. Ve svých sochách novým způsobem zachytil pohyb postav a ovlivnil tak vývoj několika dalších generací. Také dílo Giovanniho da Bologna předznamenává barokní principy. Rovněž malířství prošlo hlubokou proměnou, úsilí se soustředilo především na podání lidské postavy a měkkou modelaci tělesných tvarů a na perspektivní zachycení trojrozměrného objemu a prostoru. Rozvinuly se krajinné a architektonické kompozice, portréty a mytologické náměty. Ve Florencii můžeme sledovat vývoj rané renesance od Masaccia přes Ucella, Fra Angelika, Fra Filippa Lippi ke Ghirlandajovi a Botticellimu, problém světla a barvy řešil Piero della Francesca z Umbrie, který zapůsobil na L. Signorelliho a Melozza da Forli. Významný podíl padovské školy a především Mantegni se projevil v zobrazení iluzívní architektury a atmosféry, jejich vliv je patrný u lombardských a ferrarských malířů (C. Tura a F. Cossa). Charakteristický kolorismus benátské školy se poprvé objevil v díle Jacopa Belliniho a jeho synů Gentila a Giovanniho, na které navázali V. Carpaccio a C. Crivelli. Vrcholná renesance se soustředila ve Florencii, Římě, Benátkách a Parmě. Leonardo da Vinci působil ve Florencii a v Miláně, kde jej následovala řada malířů. Michelangelo a Raffael vytvořili svá vrcholná díla v Římě. V Benátkách pracoval Giorgione, Tizian, Veronese a Tintoretto, který se podílel na vytvoření manýristické malby. V iluzionismu pokračoval parmský Correggio a Parmigianino. Barokní tendence, vedoucí k dynamické prostorové koncepci s výraznými změnami světla a stínu se projevila v římských kostelech San Andrea, San Carlo, San Ivo a v palácích Barberini a Chigi. K předním architektům patřili Borromini a Bernini, který geniálně vyřešil projekt náměstí sv. Petra ve Vatikáně a fontánu na Piazza Navonna v Římě. Guarini přenesl římský architektonický barok do Turína a ovlivnil stavby v severní Itálii. V barokním malířství dosáhla vrcholu nástropní monumentální malba, která plně odpovídala iluzívním architektonickým tendencím (P. Cortona, Domenichino, A. Pozzo). Významná byla především boloňská škola, založená rodinou Carracciů. Klasicizující tendence zastávali Reni a A. Sacchi. Zvláštní místo zaujímá Caravaggio, jehož individuální sloh plný dramatického napětí, pronikavého realistického vidění a výrazné světelné techniky ovlivnil mnohé malíře – neapolskou školu (Ribera) a zaalpské malíře P. P. Rubense a Rembrandta. V 18. století vedoucí místo zaujímaly Benátky, kde Canaletto jako malíř vedut, F. Guardi, který zachytit světelné a atmosférické jevy v pohledech na Lagunu, a Tiepolo, pracující s jasnými a prosvětlenými barvami, vytvářeli předpoklady vedoucí k rokokovým principům malby. Italské výtvarné umění 19. století ztratilo dominantní postavení, ale Itálie zůstala nadále přitažlivá pro všechny umělce, kteří své cesty zaměřili na studium starých mistrů a antických památek. Vývoj ovlivnila malířská skupina nazarenů, usazená v Římě, k předním sochařům patřil A. Canova, jehož dílo bylo určující pro klasicistní sochařství. Z konce století pochází pozoruhodná plastika M. Rossa, ovlivněná impresionistickým způsobem vidění. významné postavení získalo italské výtvarné umění na začátku 20. století hnutím futuristů (G. Balla, U. Boccioni, L. Russolo a G. Severini), kteří vnesli do výtvarných děl element pohybu. Později založili G. Chirico a C. Carrà, tzv. metafyzickou malbu, která použitím kubistických prostředků a perspektivy stála na počátku surrealistického hnutí. Skupina Valori Plastici hledala ve 20. letech nový realistický klasicismus. Ve Francii tvořil A. Modigliani, jehož portréty vyjadřují formální jednotu a objevují původní funkci senzibilních výrazových prostředků. Z architektů zaujal svými elegantními formami, provedenými v betonové konstrukci, P. L. Nervi.