Filozofie, učení, které stojí na stanovisku, že vědomí, myšlení, psychika jsou prvotní a hmota, příroda, fyzický svět druhotné odvozené, závislé. Idealismus stojí proti
materialismu v diametrálně protikladném řešení základní filozofické otázky o vztahu
bytí a
vědomí jak v oblasti bytí, tak
poznání. Ačkoli idealismus jako jeden ze základních směrů filozofie myšlení vznikl před více než 2000 lety a boj mezi oběma filozofickými tábory probíhá celými dějinami
filozofie, termín idealismus pochází teprve z počátku 18. století (
G. W. Leibniz (1702),
D. Diderot (1749)). Filozofický význam termínu idealismus se liší od hovorového ve smyslu nezištného sledování vznešených, ideálních cílů. Směšování dvojího významu idealismu je využíváno k boji proti materialismu. Idealismus objektivní uznává nějaký ideální princip nezávislý na lidském vědomí. Idealismus subjektivní nepřipouští realityvně a nezávisle na individuálním vědomí. Prvý vede k
náboženství, druhý k
solipsismu. Vědomí, ideálno, se chápe buď jako rozum (
panlogismus, například u
G. W. F. Hegela), jako vůle (
voluntarismus), jako jednotná substance světa (idealistický
monismus), nebo jako rozumem postižený princip (idealistický
racionalismus), či jako nelogický iracionální základ (
iracionalismus). Trvání idealismu přes jeho nepravdivost se vysvětluje hlubokými příčinami společenské a gnozeologické povahy. Historickým kořenem idealismu je
animismus prvobytného člověka, jeho oduševňování vnějšího světa. Možnost idealismu je dána rozvojem
abstrakce, která vytváří možnost zvěcňovat,
hypostazovat abstraktní představy a pojmy a odtrhnout je od objektu. Tyto
gnozeologické zdroje idealismu zakotvují oddělení fyzické a duševní práce a třídní rozdělení společnosti, jež činí z idealismu převládající formu myšlení vykořisťovatelských tříd. Ačkoli idealismus jako filozofie se liší od náboženství jako jiné formy vědomí, jejich těsná souvislost vyplývá z toho, že idealismus vzniká a obnovuje se jakó pojmový výraz náboženského světového názoru a tvoři s ním ideologický svazek. Základní formy idealismu vznikly ve starořecké filozofii, nejvyššího rozvoje nabylo idealistické myšlení v
německé klasické filozofii, jež také zrodila nejvyšší fórmu idealistického racionalismu –
dialektiku. Nejrozšířenější formy idealismu v současnosti jsou
pragmatismus,
existencialismus,
pozitivismus,
fenomenologie a neotomismus. Většina soudobých idealistů se k idealismu otevřeně nepřiznává, nazývá jej realismem, filozofií vědy, filozofii existence ap. nebo alespoň tvrdí, že se povyšuje nad protiklad obou základních směrů.
Vytvořeno:
14. 3. 2000
Aktualizováno:
10. 10. 2005
Autor: -red-