fenomenologie



[Řečtina], nauka o jevech. Původně v klasické filozofii disciplína uvádějící do systémů logiky a metafyziky. Slovo fenomenologie užil poprvé J. H. Lambert k označení oné části svého učení, v níž rozvíjí svou "teorii jevů" (fenoménů) jako předpoklad empirického poznání; jejím úkolem bylo odhalovat omyly a zdání obsažené v jevech, a tak pronikat k podstatě jevů, k pravdě. I. Kant užil výraz fenomenologie ve své filozofii přírody pro označení nauky o empirických přírodních jevech jako pouhých představách na rozdíl od věcí o sobě. G. W. F. Hegel ve své Fenomenologii ducha pojímal fenomenologii jako nauku o formách a stupních vývoje vědomí. V průběhu 19. století se pak fenomenologie interpretovala jako deskriptivní psychologie na rozdíl od psychologie příčinně vysvětlující. V dílech F. Brentana, K. Stumpfa a A. Meinonga byly vypracovány metodické prostředky k popisu a klasifikaci psychických jevů, zejména přístup k vědomí jako intencionalitě, dále idea souvztažnosti předmětů a různých zážitků, teze o evidenci vnitřních prožitků a další. – Zvláštní idealistický směr filozofie představuje fenomenologie E. Husserla. Tato fenomenologie vzniká počátkem 20. století v situaci odvratu filozofie od racionálních gnozeologických tradic klasické filozofie a novokantovství a příklonu k iracionalismu. Zdánlivou kritiku subjektivismu a konstituování jakési pseudoobjektivity používá fenomenologii jako předpoklad výstavby takové formy iracionalistického světového názoru, která by mohla zapůsobit na široké kruhy inteligence. Fenomenologie představuje zvláštní paradoxní spojení protichůdných požadavků: na jedné straně žádá "jít zpět k věcem", odhalovat to, co je primární, založit filozofii jako přísnou vědu, očistit ji od subjektivismu a psychologizování; na druhé straně chce uskutečnit tento program pomocí postupů, které jsou v základě subjektivně idealistické, iracionalistické a intuicionistické. Fenomenologie je v podstatě metodou, takže výrazy "fenomenologie" a "fenomenologická metoda" je možno užívat téměř jako synonyma; vychází z koncepce intencionality vědomí (každé vědomí je zaměřeno na předmět, avšak předmět je imanentní vědomí), což je myšlenka převzatá od F. Brentana. Požaduje a) fenomenologickou redukci, tj. zdržení se jakýchkoli soudů o objektivní realitě, jež by překračovaly meze čisté subjektivní zkušenosti; b) transcendentální redukci, tj. pojetí subjektu poznání nikoli jako reálné psychofyzické a sociální bytosti, nýbrž jako činitele transcendentál ního vědomí. Filozofie se pak mění ve vědu o >,čistých podstatách", nazíraných intelektuální intuicí. Husserlova fenomenologie přímo či nepřímo popírá základní principy materialistické a vědecké metody právě tak jako principy dialektiky. "Fenoménem" se nerozumí vnější projev nějaké podstaty, nýbrž "věc sama", to jest ideální podstata, nazíraná intuitivně vědomím. Fenomenologickou metodu a systém lze pochopit jako široce založený, leč neúspěšný pokus obejít základní filozofickou otázku a odkázat materialistickou filozofii do postavení předvědeckého pojetí světa. Ve skutečnosti se však fenomenologie odhaluje jako zdroj a "tajemství" iracionalismu 20. století Ovlivnila výrazně vývoj myšlení, vstřebala a vyjádřila jeho nové tendence a směry. Vznikla centra fenomenologického bádání v Německu, v Belgii (na katolické univerzitě v Lovani je Husserlův archív), ve Francii, dále v USA, Japonsku a dalších zemích a postupy a myšlenky fenomenologie široce asimilovala evropská filozofie různých směrů. Ideové dědictví fenomenologie využívají v různém stupni především existencialismus, ale též tzv. nová ontologie, zčásti i novopozitivismus a novotomismus. Fenomenologická kritika scientismu a pozitivismu, vědomí krizového stavu západoevropské kultury, jakož i rozpracování některých složitých problémů filozoficko-psychologické analýzy vědomí obsahují pravdivé momenty. Zjevné idealistické a iracionalistické závěry fenomenologie vyvolávají kritiku i uvnitř fenomenologické školy (M. Farber, částečně R. Ingarden). V meziválečném období byli fenomenologií ovlivněni někteří filozofové působící na německé univerzitě v Praze (E. Utitz); z českých filozofů někteří členové Pražského filozofického kroužku pro studium lidského rozumu (Cercle philosophique de Prague pour les recherches sur l'entendement humain).

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 26. 11. 2019
Autor: -red-

Odkazující hesla: druhý, epoché, Erazim Kohák, Eugen Fink, existencialismus, Franz Brentano, Fritz Kaufmann, Gaston Bachelard, idealismus, jev, konstituující výkony subjektu, naivní realismus, Pierre Teilhard de Chardin, sociologie náboženství, subjektivní idealismus, Theodor Litt.

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: