helénistické výtvarné umění



[Helénystycké], pozdní fáze řeckého umění v období helénismu ve 4.-1.století př.n.l., do poloviny 2. století navazovalo na klasické umění a s řeckou expanzí se rozšířilo po celém Středomoří, ve druhé etapě, omezující se na napodobování a kopie, nastal i pokles významu v souvislosti s přenesením výtvarných center do Říma, v období rozkvětu se helénistický univerzalismus programově formoval v dlouhodobém vzájemném působení s místními, zvláště Orientálními tradicemi (Sýrie, Egypt, Malá Asie) a pronikal až do Iránu, Indie a Černomoří. Syntéza námětů, myšlenek i formálních prvků se uplatnila při formování oficiálního kultovního a dvorského umění helénistických vladařů i lidového masového projevu. Vrcholnými díly helénistického výtvarného umění jsou oficiální oslavné reprezentace vladařů, podané v mytologickém rámci, formální vývoj helénistického výtvarného umění přešel od klasické uměřenosti k naturalismu (zobrazování utrpení, smrti, vulgárnosti) i k projevům ryze formálního rázu. Architektura rozvinula především civilní stavitelství (vodovody, kašny, fontány, ódeia, gymnasia, stadia, agory) v přestavovaných i nově budovaných městech, politických, administrativních centrech a vladařských rezidencích a palácích s peristylovými nádvořími (Pergamon, Antiocheia, Alexandrie). Urbanismus navazující na Hippodáma uplatnil pravoúhlé řešení s pravidelnou sítí ulic, veřejnými (búleutérion, ekklésiastérion, Priéné), obchodními (stoy, kolonády, Délos) a technickými stavbami (maják na ostrově Faru) a divadly (Epidauros, Priéné, Efesos). Helénistická architektura uvolnila závazné normy klasického období, kombinovala a směšovala architektonické řády, původní tektonické články nabývaly dekorativní charakter. Malířství od 4. století obohatilo barevnou škálu a v souladu s koncepcí helénistického výtvarného umění usilovalo o charakterizaci, často se objevily mnohafigurové výjevy zasazené do krajinného nebo jiného prostředí, stoupl vliv divadelních dekorací. Od 4. století malířství zavedlo vlastní i vržený stín, užití lokálních barev, rozvinulo žánr a krajinomalbu, malované stély a nástěnné malby zachované v řemeslném provedení v římských vilách (Pompeje) se od 2. století posunuly do dekorativní polohy grafického charakteru a využívaly různých typů perspektivy. Výraznější úroveň si uchovala knižní ilustrace a mozaika. V sochařství došlo k rozvoji řemeslné produkce monumentálních i drobných terakotových soch, glyptiky a portrétů fyziognomického, později i psychologického charakteru, koncem 4. století se vytvořil typ reprezentativní vladařské podobizny, závazný po celé helénistické období (Lýsippos), do poloviny 2. století se helénistické sochařství obohacovalo místními vlivy (smrt Gallů, visící Marsyás), erotickými náměty (Satyr a Hermafrodit), naturalistickým žánrem (opilá stařena) a krajinářskými motivy (reliéf), vrcholným obdobím byl začátkem 2. století (Níké Samothrácká, vlys Gigantomachie z pergamského Diova oltáře). Po polovině 2. století převládl uvědomělý klasicismus s těžištěm v kopírování a napodobování starých tradic (Afrodíté Mélská). Po přenesení výtvarných center do Říma převažovaly formalistní projevy naturalistického charakteru (Láokoón).

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 12. 3. 2007
Autor: -red-

Odkazující hesla: amoret, apoteóza, gandhárské výtvarné umění, Národní archeologické muzeum, řecké antické výtvarné umění , římské výtvarné umění, Sperlonga, Tímomachos.

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: