novokantovství

Jeden z nejvlivnějších filozofických směrů poslední třetiny 19. století a počátku 20. století, hlásající „návrat ke Kantovi“ a rozvíjející především subjektivně idealistické a agnostické složky jeho filozofie. Vzniklo v 60. a 70. letech 19. století v Německu. Bylo zaměřeno proti materialismu, aniž popíralo význam exaktních a přírodních věd, nutných pro rozvoj výrobních sil, brzdilo bádání ve společenských vědách, preferovalo náboženství a otupovalo význam darwinismu. V prvním období novokantovství byla v popředí snaha o výstavbu subjektivně idealistické a agnostické teorie poznání, využívající některých poznatků psychofyziologie smyslových orgánů (H.L.F.Helmholtz, G.T.Fechner), což předpokládalo rozchod s materialistickými prvky Kantova učení. Pro toto období jsou charakteristické práce O.Liebmanna o Kantovi a F.A.Langeho o dějinách materialismu. V dalším období (70. až 90. léta) se novokantovství formovalo v určitou školu a rozvíjí zejména aplikace kantismu v oblasti etiky a sociálně politického učení (H.Cohen, P.Natorp, W.Windelband). V tomto období budovalo novokantovství vlastní filozofické systémy, pronikalo do vědních oborů, do teorie práva, pedagogiky, sociologie, a také do protestantské teologie a zároveň se začínalo rozkládat. S novokantovstvím se současně směšovaly prvky filozofie Fichtovy, Herbartovy, Lozeho, Bolzanovy, Diltheyovy, přičemž se připravovala půda pro pozitivismus, „filozofii života“, fenomenologii, novohegelovství a existencialismus. Vliv směru vrcholil v 90. letech 19. století a v prvním desetiletí 20. století. Podle místa působení hlavních reprezentantů a zaměřenosti jednotlivých učení se novokantovství dělilo na školu marburskou (H.Cohen, P.Natorp a E.Cassirer) a bádenskou (též jihoněmeckou nebo freiburskou – W.Windelband, H.Rickert, E.Lask). První, charakterizovaná též jako logický idealismus, se zaměřovala na idealistický výklad vědních filozofických pojmů a kategorií. Vnější svět chápala jako „předivo logických vztahů“, které nejsou „dány“, nýbrž „uloženy“. V centru zájmu druhé školy pak byl protiklad přírodních a společenských věd, otázky etiky a problém hodnot. Vystupovala radikálně proti historickému materialismu a předpokládala zásadně odlišný přístup pro přírodní („generalizující“) a kulturní („individualizující“) vědy. Obě školy se shodovaly ve snaze vyloučit z filozofie základní světonázorové otázky, což otevíralo dveře pro rozvoj iracionalistických učení v Německu 20. a 30. let, která připravovala půdu pro nacismus. Vedle marburské a bádenské školy vznikl v novokantovství další proud, takzvaný novokriticismus (A.Riehl, F.Paulsen, O.Külpe), který považoval „věc o sobě“ za podstatnou součást Kantova učení, kritizoval krajní subjektivní idealismus ostatního novokantovství a tíhl k historickému a realistickému výkladu kantovství. Novokantovství přesáhlo hranice úzce akademického filozofického směru a představovalo ve své době poměrně široké filozofické a kulturně politické hnutí. Rozšířilo se do Francie (neokriticista Ch.Renouvier), do Ruska (N.J.Vveděnskij, P.B.Struve, D.M.Petruševskij). V české filozofii zasáhl vliv novokantovství některé představitele herbartismu (J.Durdík), projevil se však zejména v metodologii tzv. normativní školy právní (F.Weyr, J.Kallab, Z.Neubauer) a v teleologické koncepci ekonoma K.Engliše.