symbol



Filozofie – v širším smyslu je symbol znak, obraz nahlížený z hlediska své organičností a nevyčerpatelnosti. Předmětný obraz a hlubinný smysl vystupují jako dva póly jednoho a téhož symbolu. Na rozdíl od alegorie smysl symbolu nelze definovat prostým úsilím rozumu, není vystihnutelný nějakou racionální formulí, je tím obsažnější, čím je mnohoznačnější. Struktura symbolu je mnohovrstevná a počítá s aktivní spoluprací vnímatele. Smysl symbolu nelze nikdy plně vyjasnit, jednoznačně logicky uchopit a racionálně formulovat, je ho možno pouze naznačit, a to ve vazbě na jiné symboly, což může vést k většímu racionálnímu projasnění. Smysl symbolu reálně existuje pouze uvnitř lidského společenství, vně společenství existuje jen prázdná forma symbolu. Smysl symbolu nelze uchopit ani subjektivistickým "vcítěním se" do symbolu, ani na základě povrchního racionalismu. Počínaje Platónem a novoplatonismem je svět pojímám jako symbol skryté, neurčité jsoucnosti – Boha. Renesance se obrátila k symbolu v jeho mnohoznačnosti. Romantismus proti sobě postavil klasicistickou alegorii a svět mýtu jako organické totožnosti ideje a obrazu (F. W. J. Schelling). Podle A. W. Schlegela je básnická tvorba "věčným symbolizováním". J. W. Goethe považoval všechny formy přírody a lidské společnosti za promlouvající symbolu věčného života. G. W. F. Hegel zdůraznil proti romantismu racionálnější, znakovou strukturu symbolu, založenou na "konvenci". Ve 20. století novokantovec E. Cassirer vystoupil s širokým pojetím symbolu: člověk je "divoucí symbolické"; jazyk, mýtus, umění, náboženství, věda – to vše jsou symbolické formy, prostřednictvím nichž člověk uspořádává obklopující jej chaos. C. G. Jung vykládal symbol jako výraz archetypických figur nevědomí.

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 12. 1. 2020
Autor: -red-

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: