zkušenost

Smyslově empirické poznávání skutečnosti, založené na praxi, pozorování a experimentu, jednotlivý empirický poznatek; výsek objektivní reality, přetvořený ve vědomí a zafixovaný v individuálním (osobní zkušenost) nebo společenském (kolektivní zkušenost) vědomí a měřený praktickými hodnotícími kritérii; jednota znalostí a dovedností, resp. návyků. V užším smyslu empirie jako výsledek vědeckých pozorování a experimentů. Zkušenost je jedním z nejmnohoznačnějších pojmů užívaných pro označení různých jevů, počínaje každodenní a tzv. všelidskou zkušeností přes empirické základy z různých věd a zkušenost estetickou až po náboženskou zkušenost, zasahující do mystiky (W. James, Druhy náboženské zkušenosti). V dějinách filozofie se nejvíce rozšířily koncepce empirismu a senzualismu, podle nichž tvoří smyslová data jediný zdroj a pevný základ vědění, které nemá obsahovat nic, co by dříve neprošlo lidskými smysly. Přitom materialistický empirismus a senzualismus (F. Bacon, T. Hobbes, J. Locke, D. Diderot, C. A. Helvétius) vycházely z toho, že zdrojem z. je hmotný svět, kdežto idealistický empirismus (G. Berkeley, D. Hume) omezoval zkuženost na počitky a popíral, že by jejich zdrojem byla objektivní realita. Naproti tomu racionalisté (R. Descartes, B. Spinoza) neuznávali, že by se logické myšlení mohlo zakládat na zkušenosti, která podle nich poskytovala jen nahodilé, zmatené a temné poznatky, zatímco rozum, založený na intelektuální intuici, poskytuje pravdivé poznatky přímo, bez empirického zprostředkování. – Problém zkušenosti byl postaven již v antice; Platón a Aristoteles chápali zkušenost bez vztahu k praxi jako predikátní vztažení k předmětu. Středověk spojoval zkušenost s pamětí, zejména s množstvím zapamatovaných dat, jak je tomu u Tomáše Akvinského. Teprve Bacon kladl důraz na experiment jako na otázku položenou přírodě, která sama odpovídá a nemýlí se. Nejhlubší ůvahy o rozumu a zkušenost přinesla německá klasická filozofie. I. Kant odmítl jak racionalismus, tak senzualismus a vysvětloval zkušenost jako výslednici zpracování smyslového materiálu apriorním aparátem kategorií. G. W. F. Hegel pochopil, že z. je mnohoúrovňový proces pohybu pojmů, který však vykládal idealisticky pouze v rámci dynamiky vědomí. Ve filozofii 19. století se zkušenost dostávala často do úlohy prvořadé gnozeologické kategorie. Pozitivismus se pokusil pomocí „čisté zkušenosti“ vytlačit kategorie hmoty a vědomí z oblasti legitimních filozofických pojmů. Také pragmatismus, instrumentalismus, personalismus a existencialismus interpretují zkušenost subjektivisticky. Zkušenost je objektivována v kulturních výtvorech, ve věcech, v jazykových formách, v systémech kulturních hodnot.