paměť



Obecná schopnost organismu uchovávat a znovu si vybavovat podněty (vnímané obsahy) po jejich odeznění. Obecný předpoklad uchování a dalšího zpracování minulé zkušenosti jedince, zakládající kontinuitu psychického života na základě funkčního sepětí dílčích složek jednotného pamětového procesu: bezděčného (neúmyslného) či záměrného (úmyslného) zapamatování, vybavování a zapomínání; psychický proces vštípení, podržení (retence), vybavení (znovupoznání – rekognice) a zapomínání určitých obsahů; mechanismus kontinuitního zápisu událostí se současným záznamem času ve zkušenosti jedince. – Fyziologickým základem paměti jsou dočasné spoje v mozkové kůře, jejichž utváření je spojeno s paměťovým kódováním; čím delší je paměfový interval, tím větší je vliv kódování. Paměťová rekonstrukce percepčních odrazů není rigidní, ale dynamická (zapamatované obsahy na sebe působí, ovlivňují se a podléhají neustálým restrukturačním změnám při celkové tendenci k syntéze a zjednodušení paměfového schématu). Neurokybernetika pokládá za nositele informace v paměťových procesech frekvenci impulsů vedených nervovou sítí; spolehlivost systému zajišťuje paralelní přenos po větším počtu drah. Při přenosu informace do mozkové kůry se postupně zapojuje stále více neuronů a dochází k vzájemnému ovlivňování paralelních obsahů. Studium mechanismů konfigurace a aktivní rekonstrukce paměfových stop se týká především krátkodobé paměti (odrážení a uchovávání vnějších jevů na základě senzorických procesů), zatímco dlouhodobá paměť (složitější proces převodu obsahů krátkodobé paměti do formy relativně stálých stop podstatných vztahů a logicky zpracovaných informací) se zkoumá zejména ve vztahu k procesu učení. Kontinuitní přechod od krátkodobé k dlouhodobé paměti souvisí s otázkou existence senzorické, ikonické a stabilizační paměťové fáze (první fáze je schopna uchovat veškerou informaci; to je však biologicky neúnosné z hlediska interferenčního zahlcení nervových center; vzniklý rozpor je proto řešen na základě fyziologické a psychologické regulace subjektivním výběrem uchovávaných a zapomínaných obsahů). – Historicky byla paměť studována již ve starověku (Aristotelův pojem mnémé a Platónův pojem anamnésis, které oživila fenomenologická psychol. ve významu rezervoáru individuálních zkušenosti a schopností jejích reprodukce), experimentálně od 19. století (H. Ebbinghaus). První teorie paměti (asocianismus) přispěly svými spekulacemi k rozpracování hypotézy paměťové stopy, setrvávající v CNS po odeznění původního podnětu (teorie engramů a mnéme R. Semona, *1859 – †1918), vystřídané později koncepcí tzv. reverberačních okruhů, reprezentujících elementy paměti, v nichž dochází k neustálému kroužení nervových vzruchů; hypotéza stopy byla často revidována z fyziologického hlediska a nově interpretována teorií informace. Stěžejní práce o podstatě paměťových procesů předložili I. P. Pavlov (dočasný nervový spoj jako základ paměti), W. Penfield a K. S. Lashley (význam mozkové kůry pro paměťové zpracování dat). Behaviorální teorie většinou dospěly ke ztotožňování paměti s procesem učení, resp. memorování. Typickými představiteli pokusů o klasifikaci druhů paměti jsou H. Remplein preferující smyslové modality paměti (paměť vizuální, sluchová, čichová) a J. P. Guilford, razící dimenzionální pojetí paměti (paměť vizuální, auditivní, rozsah paměti, mechanická paměť). Idealistickou filozofickou koncepci paměti vytvořil H. Bergson (ryze biologická a ryze duševní paměť), jehož teorie vyústila ve vitalistickém výkladu E. Bleulera (paměť jako obecná vlastnost živé i neživé hmoty). L. S. Vygotskij a dále A. R. Lurija zdůraznili význam interakce paměti s dalšími psychickými procesy a naznačili tak další směr současných výzkumů (například úloha syntézy a analýzy ve struktuře paměti). – Biologické vědy vycházejí z předpokladu, že krátkodobá paměť je zprostředkována přechodnými změnami převážně elektrické povahy na synapsích, zatímco dlouhodobá paměť je zajišťována anatomickými nebo molekulárními změnami nervových buněk. Studují paměť u všech mnohobuněčných živočichů (vyjma hub) z různých aspektů, střetávajících se mj. v etologických studiích (druhové zvláštnosti paměti růzých skupin hmyzu, ptáků a savců, podíl paměti vyšších živočichů na jejich cílesměrném a ritualizovaném chování). Biologické poznatky o paměť využívá psychologie a lékařství jednak k prohloubení znalostí o mechanismech a funkcích paměťových procesů, jednak ke klasifikaci základních poruch paměti, mezi něž se řadí hlavně hypermnézie, hypomnézie, amnézie a vzpomínkový klam (fantazijní vzpomínka, pokládaná bezděčně za vzpomínku na reálnou událost).

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 28. 7. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: Alzheimerova nemoc, degradace, demence, Henri Piéron, hypomnézie, inhibice, invariance, kapacita, Kurt Koffka, memorování, mnemonik, představa, rekognice, Théodule Ribot, učení, vštěpování, vybavení, vývoj psychiky, zapomínání, zkušenost.

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: