přirozené právo



Široce rozšířená koncepce v politickém a právním myšlení, vycházející z uznání principů, práv a hodnot, jež mají pramenit z přirozenosti člověka, a jsou proto nezávislé na konkrétních společenských podmínkách, na státu a náboženství, na platném právním řádu. Idea přirozeného práva je svou povahou hodnotící. Buď směřuje k obhajobě, nebo kritice určitých společenských a právních poměrů. V apologetických koncepcích se společenský pořádek a pozitivní právo líčí jako stav odpovídající přirozenému právu a spravedlnosti. V koncepcích, jež směřují ke změně daného stavu, naopak jako stav, jenž je s přirozeným právem v rozporu. Představy o přirozeném právu a spravedlnosti odrážejí sociálně ekonomické vztahy, avšak jednou z konzervativního a jindy z revolučního hlediska. Jednotlivé myšlenky o přirozeném právu se objevují již v antice, zejména u sofistů, Aristotela a výrazně u stoiků. Cicero soudil, že zákon vydaný státem a odporující přirozenému právu nelze pokládat za zákon. Středověk vtiskl přirozenému právu teologický ráz a přeměnil je v součást náboženství (Tomáš Akvinský). Tak je tomu i v současnosti v oficiální teologii a politické doktríně katolické církve (v novotomismu). Největšího společenského významu nabylo učení o přirozeném právu v 17. a 18. století, kdy se stalo jednou ze základních ideových zbraní pokrokových sil bojujících proti feudalismu. Osvícenští ideologové H. Grotius, T. Hobbes, J. Locke, J. J. Rousseau, Ch. L. Montesquieu, P. H. Holbach, A. N. Radiščev a další využívali myšlenky přirozeného práva ke kritice feudálního řádu jako nepřirozeného, nerozumného a nespravedlivého. Osvícenci věřili, že lidská přirozenost a rozum se zakládají na neměnných principech, které mají tvořit základ právního řádu a politického zřízení. Přirozenoprávní ideje se odrazily v Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických (1776), ve francouzské Deklaraci práv člověka a občana 1789 a v řadě dalších demokratických ústavněprávních aktů. Zároveň již v 17. a 18. století vznikaly pokusy ospravedlňovat pomocí idejí přirozeného práva feudálně absolutistické režimy (například v Německu S. Pufendorf). Ve 20. století dochází k oživení myšlenek přirozeného práva – zejména po 2. světové válce. V západním Německu, Itálii a některých dalších zemích sloužily ideje přirozeného práva jednak k distanci od fašistické ideologie, jednak k tomu, aby nedocházelo k hlubším sociálně politickým reformám. Obnova idejí přirozeného práva souvisí též s oživením klerikalismu. Na druhé straně nabývá pragmatických rysů, například v existencialistické představě "přirozeného práva konkrétní situace".

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 13. 9. 2006
Autor: -red-

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: