opera



Hudba / Divadlo
[italština], hudebně dramatický útvar, v němž je v jeden celek spojen projev dramatický, divadelní, hudební a výtvarný, popřípadě i taneční. Mezi předchůdce opery patří například pastorální hry se zpěvy (Hra pod loubím, Robin a Marion od Adama de la Halle) a další dramatické útvary spojené s hudbou a písněmi. Jako samostatná hudební forma vznikla opera kolem roku 1600 ve Florencii snahou členů florentské cameraty. První operou byla Perriho Dafné (provedená v roce 1598), první zachovanou operou je Euridice od téhož autora (provedená v roce 1600). Prvním významným operním skladatelem byl C. Monteverdi (Orfeo, 1607). Italští skladatelé (benátská škola, neapolská škola) a pěvci stáli v čele rozvoje nového hudebního druhu po několik dalších století a ovlivňovali jeho vývoj i v ostatních zemích. Ve Francii reprezentuje barokní operu J. B. Lully, později J. P. Rameau, v Anglii H. Purcell. Opera vrcholného baroku (1630-1680) směšovala prvky vážné a komické, v pozdním baroku (1680-1750) nastoupila diferenciace na vážnou operu (opera seria) a komickou operu (opera buffa v Itálii, opera comique ve Francii, singspiel v Německu). Italská opera seria se rozvíjela hlavně v období 1695-1760, o její reformu se pokoušeli představitelé neapolské školy (zejména J. A. Hasse, N. Jommelli, T. Traetta). První významnější komickou operu La serva padrona (Služka paní) vytvořil G. B. Pergolesi (provedena 1733). V období hudebního klasicismu přispěl k vývoji opery svou reformou Ch. W. Gluck, později W. A. Mozart. Raný německý romantismus představovali C. M. Weber a H. Marschner. V průběhu 19. století se rozvíjely jednotlivé národní školy (Čechy – B. Smetana, A. Dvořák; Polsko – S. Moniuszko; Maďarsko – F. Erkel; Rusko – M. I. Glinka, M. P. Musorgskij, N. A. Rimskij-Korsakov), v Německu usiloval o spojení hudby, slova, výtvarného umění, zpěvu, tance a herecké akce (gesamtkunstwerk) R. Wagner. Obohacuje se vývoj opery v Itálii (G. Rossini, V. Bellini, G. Donizetti, G. Verdi, G. Puccini) a ve Francii (velká opera – G. Spontini, G. Meyerbeer, lyrické drama – Ch. Gounod, impresionistická opera – C. Debussy). Rozvoj operní tvorby pokračuje i ve 20. století (A. Berg, P. Hindemith, L. Dallapioccola, C. Orff, B. Britten, v Rusku D. D. Šostakovič, S. S. Prokofjev, D. B. Kabalevskij, T. N. Chrennikov, J. S. Mejtus, R. K. Ščedrin, u nás J. B. Foerster, V. Novák, L. Janáček, B. Martinů, A. Hába, I. Krejčí, E. Suchoň, J. Cikker). Vytvářejí se zvláštní druhy opery: opera-oratorium (I. F. Stravinskij), minutová opera (D. Milhaud), rozhlasová a televizní opera (B. Martinů), džezová opera (E. Křenek, G. Gershwin), dětská opera (B. Britten). Jako námět se často objevuje společenská a sociální kritika (A. Berg, E. Křenek, P. Hindemith, K. Weill).

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 12. 3. 2001
Autor: -red-

Odkazující hesla: Anton Grigorjevič Rubinštejn, árie, benátská škola, buffo, Christian Gottlob Neefe, Gasparo Spontini, Giulio Caccini, italská hudba, Johann Christian Bach, Joseph Haydn, lotyšská hudba, Maurice Ravel, Michail Ivanovič Glinka, Milij Alexejevič Balakirev, Modest Petrovič Musorgskij, německá hudba, Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov, oratorium, ouvertura, partitura, Pjotr Iljič Čajkovskij, Ralph Vaughan Williams, recitativ, Sergej Sergejevič Prokofjev, Sergej Vasiljevič Rachmaninov, Vasilij Sergejevič Kalinnikov, Virgil Thomson, vokální hudba, Wilhelm Kempff.

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: