severní válka

Válka Ruska a jeho spojenců (Polska, Saska, Dánska, později Pruska) se Švédskem v letech 1700-21, vyvolaná úsilím Ruska o přístup k Baltskému moři a střetáváním dánských a polských zájmů se švédskou hegemonií na Baltu. Začala úspěšným postupem švédského vojska (pod vedením krále Karla XII.), jež rychle vyřadilo z válečné koalice Dánsko a na podzim roku 1700 porazilo Rusy u Narvy; poté se obrátilo proti Polsku, což umožnilo Petrovi I. Velikému vybudovat silnou armádu a s ní pak 1701-06 dobýt řadu švédských pozic v Pobaltí (roku 1703 založen Petrohrad). Po kapitulaci Polska roku 1706 vtrhli Švédové opět do Ruska a na Ukrajinu, kde se s nimi spojil kozácký hetman Ivan Mazepa, roku 1709 však byli poraženi u Poltavy. Švédský král se uchýlil na turecké území a podnítil další útok Turků na Rusko (v.t. rusko-turecké války), který roku 1713 skončil pro Rusko nepříznivě. Proti Švédsku opět vystoupilo Dánsko a Polsko, k nimž se již roku 1709 připojilo Prusko. Švédská vojska a diplomacie nemohly již čelit síle protivníků. Smrt Karla XII. roku 1718 uspíšila jednání o mír s jednotlivými členy protišvédské koalice a postupně uzavřeny mírové dohody – s Ruskem roku 1721 v Nystadu. Švédsko postoupilo Rusku svá území při východním pobřeží Baltu (Livonsko, Estonsko, Ingrii a část Karélie). V důsledku severní války ztratilo Švédsko i většinu svých držav na jižním břehu Baltu a v severním Německu i své velmocenské postavení; Rusko se stalo evropskou mocností.