jednota a boj protikladů



Jeden ze základních zákonů dialektiky, vyjadřující zdroj pohybu a vývoje (samopohybu a samovývoje) přírody a společnosti. Zároveň všeobecný zákon poznání. V dějinách myšlení byl tento zákon poznáván nejprve v podobě představ o všeobecném sepětí protikladů, krajností, o jejich střídání a přeměně, o jejich shodě. Z takových představ vyrůstala pak koncepce polarismu (Lao-c', pythagorovci), reprodukující se v různých formách v řadě filozofických škol novověku (F. W. J. Schelling, organicismus). Naivní dialektika odkrývá problém rozporů nejprve v podobě přirovnání (Hérakleitos) a v podobě tzv. aporií. V antické filozofii podal nejpropracovanější učení o jednotě a boji protikladů Platón, v renesanční filozofii pak Mikuláš Kusánský a G. Bruno. V novověké filozofii vytvořil I. Kant učení o antinomiích, J. G. Fichte učení o dialektice aktivity já, G. W. F. Hegel rozvinul učení o jednotě a boji protikladů jako obsahový logický princip. V současné filozofii pozitivismus redukuje protikladnost na opačné póly, které se vzájemně doplňují. Iracionalismus naopak dovádí myšlenku protikladnosti k zásadně neřešitelným antinomiím (tzv. tragická dialektika). Reformismus a pravicový revizionismus hlásají smiřování protikladů, zatímco levicový revizionismus boj protikladů absolutizuje a přeměňuje všechny protiklady na antagonismy. Zákon jednoty a boje protiklaů vyvrací nároky na definitivnost kterékoliv formy bytí v přírodě a ve společnosti, orientuje poznání na odhalování protikladů a přechodného charakteru každé formy, její přeměny ve formu vyšší, když byly vyčerpány její možnosti. Existence dvou krajních pólů – kladu a záporu, pravé a levé strany, severního a jižního pólu atd. vyjadřuje toliko relativně vnější stránku jednoty a boje protikladů. Také tyto póly se vzájemně předpokládají, jsou od sebe neoddělitelné a vzájemně se vylučují. Na základě těchto představ pak metafyzika interpretuje polární protiklady dualisticky. Dialektika se neomezuje na uznávání polarity jevů, nýbrž odhaluje za ní vztahy rozpornosti, protikladnosti, v nichž jedna stránka protikladu vzniká z druhé, jedna v druhou přechází, vzájemně se pronikají a nakonec se rozpor řeší přechodem v něco jiného. Reálné protiklady nemohou existovat vně jejich jednoty. Veškerý pokrok materiální i duchovní kultury se uskutečňuje skrze vznik a rozvoj tendencí, způsobu činnosti, mnohotvárných schopností, forem komunikace, teorií a hodnot, jež jsou vzájemně protikladné. Rozdvojení jednotného na krajní póly je výsledkem toho, že protiklady získávají relativní samostatnost. Chápat pohyb jako důsledek rozporného samopohybu lze důsledně jen tehdy, je-li platnost tohoto principu rozšířena i na samotný proces poznání.

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 4. 2. 2020
Autor: -red-

Odkazující hesla: rozpor.

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: