Emil František Burian



Režiséři a režisérky

*11.6.1904 (Plzeň) – †9.8.1959 (Praha), český hudební skladatel, zpěvák a režisér. Pocházel z hudební rodiny – otec Emil Burian byl známým barytonistou, strýc Karel Burian slavným tenoristou. Sám Emil František byl později jedním z nejvšestrannějších českých tvůrců působící téměř ve všech uměleckých oborech, zvláště v divadelnictví, dramatické literatuře a v hudbě. V době studií na konzervatoři ho zasáhla poválečná vlna americké jazzové hudby, na niž reagoval svými ranými skladbami (např. Šlapák, Americká suita pro dva klavíry, Cocktaily). Byl rovněž autorem knihy Jazz, která byla ve své době (vydána roku 1928) mezi prvními pracemi v Evropě na toto téma. Jazzové vlivy se projevovaly též v Burianově voicebandu, tomto originálním recitačním sboru. Začátkem 30. let začal úzce spolupracovat s dobovými jazzovými orchestry. V říjnu roku 1930 inscenoval v olomouckém Radio-baru (ve skutečném baru, nikoli v divadle) hru Bar Chic, k níž napsal hudbu a hrál v ní zároveň postavu jazzového kapelníka. O rok později převzal kapelu pražské kavárny Rokoko a po určitých personálních změnách ji uplatnil jako vlastní orchestr. Jeho hudba byla použita ve filmech Zlaté ptáče (1931) a Před maturitou (1932, odtud je známý foxtrot Chlupatý kaktus). V sezóně 1932 až 1933 působil se svým desetičlenným jazzovým orchestrem na vlastní kabaretní scéně Červené eso v Praze (dnešní Divadlo hudby), která však po několika měsících zanikla. Roku 1933 založil Burian divadlo D 34, kde inscenoval hry s jazzovou scénickou hudbou (např. Žebrácká opera). V letech 1935 až 1946 spolupracoval jako zpěvák i skladatel s orchestrem Gramoklubu. V souvislosti s Burianovou angažovaností v komunistické straně a v protifašistické Levé frontě vznikla též řada agitačně zaměřených songů (např. Znám zemi blízko pólu). V březnu 1941 byl Burian uvězněn v koncentračním táboře Terezín. Později byl přesunut do Dachau a do Neuengamme, kde byl nasazen do továrny s válečnou výrobou. Tam spoluorganizoval ilegální kulturní pořady pro vězně. Na konci války, v dubnu 1945, byl naloděn spolu s ostatními vězni na lodě s vlajkami německého válečného námořnictva. Netušíce nic o jejich nákladu, začala anglická letadla tyto nepřátelské lodě bombardovat a do lidí střílet z kulometu. Řada vězňů tak zahynula, Burian přežil jen zázrakem. Po válce řediteloval své obnovené divadlo D 46, nově vznikající karlínskou operetu a tři spojená brněnská divadla (Na Hradbách, Veveří a Reduta). Jazzovou hudbou se již hlouběji nezabýval a ke svým někdejším jazzovým snahám zaujímal značně rezervované stanovisko. V letech 1948 a 1949 však ochotně propůjčil své divadlo D 49 koncertnímu cyklu Cesta jazzu, přestože byl jazz v poúnorovém období oficiálně odmítán. Značně rozsáhlé bylo i Burianovo teoretické dílo, související s jazzem ovlivněnou hudbou. Kromě již vzpomenutého Jazzu (1928) vydal např. i samostatné spisy Sborová recitace a scénická hudba Voice band (1927) a Černošské tance (1929).



Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 11. 10. 2020
Autor: -red-

Odkazující hesla: Adolf Hoffmeister, Alena Míková, Alexander Noskovič, Alexandr Sergejevič Puškin, Antonín Heythum, Antonín Votava, avantgarda, Bořivoj Srba, česká hudba, české divadlo, Devětsil, Emil Bolek, Emil Burian, František Černý, Jan Burian, Jana Dítětová, jazz, Jiří Frejka, Jiří Horčička, Jiři Hrzán, Jiří Sovák, Josef Kejř, Josef Raban, Jozef Božetěch Klemens, Karel Ančerl, Libuše Čechová, Lola Skrbková, Ludmila Červenková, Marie Budíková, Marie Žaludová, masová píseň, Miloš Wasserbauer, Neuengamme, Nina Balcarová, Nina Divíšková, Otakar Vávra, Otomar Krejča, syntetické divadlo, teatrgraf, Václav Tille, Vilém Pfeiffer, Vladimír Menšík, voiceband, Zdenka Kareninová, Zuzana Kočová.

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: