symfonie



Hudební teorie
[symfonyje], (z řečtiny), orchestrální skladba v cyklické sonátové formě. Je orchestrálním protějškem sonáty, technicky i obsahově nejzávažnějším útvarem orchestrální hudby. Symfonie má zpravidla čtyři věty: 1. věta rychlá (v sonátové formě), 2. pomalá, 3. taneční (menuet, od L. van Beethovena scherzo), 4. rychlá (rondo nebo sonátová forma nebo kombinace obojího). K formování a stabilizaci této formy přispěli zvláště italský skladatel G. B. Sammartini, rakouští skladatelé G. Ch. Wagenseil, G. M. Monn, C. Ditters z Dittersdorfu, mannheimská škola a někteří její další čeští předchůdci a současníci (J. Zach, F. Tůma, F. V. Míča, J. Benda) a synové J. S. Bacha (C. Ph. E. Bach, J. Ch. Bach). Vrcholnou podobu dali symfonii vídeňští klasikové (J. Haydn, W. A. Mozart, L. van Beethoven). Nejvýznamnější symfonie po Beethovenovi vytvořili v l.polovině 19. století F. Schubert, F. Mendelsson-Bartholdy, R. Schumann, H. Berlioz, ve 2. polovině 19. století F. Liszt, J. Brahms, A. Dvořák, P. I. Čajkovskij, C. Franck, A. Bruckner, na přelomu 19. a 20. století G. Mahler, ve 20. století J. Sibelius, A. Honegger S. S. Prokofjev, D. D. Šostakovič, B. Martinů, I. F. Stravinskij.

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 10. 11. 2003
Autor: -red-

Odkazující hesla: Alberto Williams, Anton Grigorjevič Rubinštejn, česká hudba, Charles Hubert Parry, František Xaver Richter, Giovanni Battista Sammartini, Hector Berlioz, introdukce, Jan Křtitel Václav Kalivoda, Jaroslav Doubrava, Josef Mysliveček, Karel Horký, Karl Ditters von Dittersdorf, Louis Spohr, Lubor Bárta, menuet, Michael Haydn, Milij Alexejevič Balakirev, Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov, novoromantismus, Pjotr Iljič Čajkovskij, Ralph Vaughan Williams, Sergej Vasiljevič Rachmaninov, Stjepan Šulek, Vasilij Sergejevič Kalinnikov, Virgil Thomson, Wilhelm Kempff.

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: