Hohenštaufové – římskoněmecká dynastie v letech 1138 až 1254. Původně hraběcí rod ve Švábsku, jako stoupenci
sálské dynastie obdrželi roku 1079 v léno vévodství švábské. Kolonizovali ve Švábsku oblást mezi Dunajem a Kostnickým jezerem a území v Alsasku.
Sňatkem dcery císaře
Jindřicha IV. Agnes (†1143) s vévodou Fridrichem (†1105) získali dědictví po sálské dynastii a vystoupili s nároky na římskoněmeckou korunu a říšská panství v Itálii. V roce 1127 byl zvolen druhorozený syn vévody Fridricha
Konrád III. římskoněmeckým protikrálem proti
Lotharovi III., kterého však podpořila většina německých knížat a papež. Roku 1135 se Konrád vzdal vlády, ale po Lotharově smrti byl zvolen za panovníka proti Lotharovu dědici
Jindřichu Pyšnému z rodu
Welfů.
Rivalita s Welfy poznamenala zejména první období vlády Štaufů. Ve své říšské politice usilovali zprvu Štaufové o rozšíření říšských statků jako bezprostředních opor císařské moci (území ve Švábsku, Sasku, Francích a Chebsku, spravovaná
ministeriály). Ve 2. polovině 12. století zahájili expanzívní politiku v Itálii (boj
Fridricha I. Barbarossy s
Lombardskou ligou a s papeži). Za
Jindřicha VI. získali sicilské království, kam přenesli své hlavní sídlo. Před polovinou 13. století usilovali o nabytí dědictví po
Babenbercích (Rakousko, Štýrsko). v roce 1250 ztratili faktickou vládu v Německu, po smrti Konráda VI. i na Sicílii (roku 1266 byla dobyta
Karlem I. z Anjou). Pokus
Konradina o obnovu rodové moci Štaufů roku 1268 skončil jeho porážkou a pogravou. V římskoněmecké říši nastalo po vymření Štaufů období
interregna (bezvládí).
Vytvořeno:
14. 3. 2000
Aktualizováno:
9. 2. 2006
Autor: -red-
