šlechta



Dědičná vedoucí vrstva společnosti, rozvinutá zejména za feudalismu; vystupovala jako stav urozených (zákaz sňatků s nesvobodnými) a k řízení společnosti "předurčených" osob; zpravidla byla vlastníkem půdy a poddaných, nad nimiž měla někdy soudní pravomoc. Šlechta vznikala ve všech kulturních oblastech při vytváření vyšších nadrodových celků (velké kmeny, státy) z rodin rodových předáků; byla kolektivním nositelem politické moci (spolu s ostatními svobodnými, jejichž politický vliv však upadal) a obvykle volila krále či knížete (z příslušníků dynastie, případně z vlastních řad). Ve většině asijských států se nerozvinula autonomní pozice šlechty, i když šlechta měla často velký vojenský politický vliv (Asyřané, Peršané, Arabové). Ve starověké Číně byly výsady a léna šlechty zrušeny a šlechta byla nahrazena úřednickým státním aparátem (3. století př.n.l.). V Indii se místo šlechty prosadily specializované vyšší kasty (kněžská, válečnická). V antickém Středomoří byla šlechta (aristokracie) původně vedoucí vrstvou v městských státech (řeckých polis; ve starém Římě patriciové, senátoři). – Jako samostatná vrstva sjednocující a reprezentující feudální společnost se šlechta vytvořila ve středověké Evropě. Zatímco ještě v Byzanci byla šlechta poddána panovníkovi a státu, v západní, střední a severní Evropě vytvořila privilegovaný stav omezující panovníka a reprezentující zemi (dualismus politické moci ve státě). Na formování feudální šlechty mělo rozhodující vliv její sepětí s raně feudálním státem (panovnické družiny, správní úřady), lenním systémem a křesťanskou ideologií (ideál poslušnosti: věrnost šlechty panovníkovi a poddaných šlechtě). Ekonomická moc šlechty se stabilizovala v průběhu kolonizace (12. až 13. století); v období křížových výprav a v důsledku ideologie rytířství stoupala její společenská prestiž (zásada noblesse oblige – šlechtictví zavazuje). Šlechta dosáhla omezení původního despotismu panovnické moci a položila základy budoucího parlamentarismu (sněmy privilegia typu anglické Magna charta libertatum); od 13.-14. století byla moc šlechty v ekonomice, později vojenské a politické sféře omezována středověkými městy. Od 11. století se rozvíjela šlechtická kultura (rytířská a milostná poezie, turnaje); šířila se z jižní Francie do dalších oblastí vrcholně feudální Evropy (12. století Německo, 13. století Čechy, 14. století Polsko). V pozdním středověku se dotváří hierarchizované členění šlechty. Další ekonomický vývoj, zejména působení peněžních vztahů a počátky raně kapitalistického trhu, kladl nové nároky na řízení společnosti (stálá armáda, odborně školená byrokracie, ekonomická politika státu, působení římského práva), vedl ve většině evropských zemí k nastolení centralistického absolutistického státu a k poklesu politické moci šlechty (výjimkou bylo Polsko a částečně Uhry; v nejvyspělejších západoevropských zemích, jako v Anglii, Nizozemí nebo ve Francii, se šlechta mohla nezávisle uplatnit jen v rámci celkové opozice společnosti proti absolutistickému státu). Přesto si šlechta díky pozemkové držbě, úloze v armádě a tradičním výsadám udržela značný vliv až do pol. 19. století. Šlechtický stav nebyl nikdy zcela uzavřen. Významní bojovníci, bohatí měšťané, úředníci panovníka hledali cestu mezi šlechtu (feudalizace rané italské buržoazie, například rodu Medici); toho využívali zejména angličtí panovníci (od doby Tudorovců) k vytváření nové šlechty, která byla oporou jejich vlády. V Anglii se šlechta spjatá s kapitalistickým podnikáním a s londýnskou City (O. Cromwell) podílela na vedení anglické buržoazní revoluce. Ve Francii byly feudální přežitky spjaté s privilegovaným postavením šlechty v provinciích, v úřadech (šlechta taláru), v armádě a u dvora silnější; byly odstraněny na počátku francouzské buržoazní revoluce konce 18. století. – V českých zemích se vedoucí vrstva spjatá s raně feudálním státem (panovnická družina) vytvářela v okolí velkomoravských Mojmírovců a českých Přemyslovců; nejmocnější velmožové sídlili na vlastních dvorcích v okolí předních hradišť. Feudální šlechta se formovala v průběhu 12. a na začátku 13. století v souvislosti s rozvojem kolonizace a upevňováním politické a vojenské moci předních rodů. Přibližně od poloviny 13. století došlo k upevnění šlechtické pozemkové držby výstavbou hradů; k nejvýznamnějším šlechtickým rodům patřili Hrabišici (páni z Rýzmburka), Vítkovci (Rožmberkové, páni z Hradce, Krumlova, Landštejna), Drslavici (páni z Rýzmberka), Markvartici (páni z Lemberka, Vartenberka, Valdštejna, Michalovic), Ronovci páni z Lichtenburka, Lipé, Dubě), Šternberkové, Bavorové ze Strakonic, Benešovici, Buzici. V poslední čtvrtině 13. století byla omezena moc panovníka (ovládnutí zemského soudu šlechtou); politická práva a majetková privilegia šlechty v Čechách a na Moravě uznal 1310 a 1311 Jan Lucemburský; šlechta si je dokázala vynutit i proti centralizačním snahám Karla IV. Od začátku 15. století vystupují čeští páni jako druhý (vedle panovníka) subjekt Koruny české (Čechy, Morava, Slezsko, Lužice). Šlechta se z větší části postavila na stranu husitství a dosáhla tím dalšího posílení své politické moci a držby; zároveň však byla nucena uznat politickou rovnoprávnost měst. Z řad šlechty pocházela většina husitských hejtmanů; někteří z nich se povznesli mezi nejvyšší šlechtu (Smiřičtí ze Smiřic). K nejbohatším šlechtickým rodům se dále zařadili hlavně Pernštejnové, páni z Kunštátu, z Rožmitálu, z Gutštejna, Lobkovicové, Švamberkové, Šlikové (měšťanskoúřednického původu). V 15. až 17. století se česká šlechta dělila na panský a rytířský (vladycký) stav. Po nástupu Habsburků usilovala šlechta o omezení absolutistiokých snah panovníka (stavovská opozice). Náboženské rozpory, zostřující se od přelomu 16. a 17. století, však vedly k politickému rozdělení šlechty. Radikální proluterské křídlo šlechty vyvolalo české stavovské povstání 1618-1620, které bylo poraženo lépe organizovanou mocí Habsburků. Habsburkové využili svého vítězství k nastolení absolutismu a ke zlomení politické moci české šlechty; tomuto účelu byla podřízena konfiskace majetku české šlechty a jeho rozdělování mezi císařské důstojníky cizího půvocu, likvidace zemského šlechtického práva (zavedeno Obnovené zřízení zemské) a zrušení privilegovaného postavení češtiny v zemských úřadech. V důsledku tohoto vývoje zbývající, katolická část české šlechty (Valdštejnové, Slavatové Lobkovicové, Kinští, Černínové, Kolovratové, Žerotínové, Šteraberkové, Vrtbové, Kounicové) splývala s nově příchozí šlechtou (Trauttmannsdorffové, Clamové, Piccolominiové, Schwarzenberkové). Feudální práva šlechty byla zrušena za revolučních let 1848-1849. Dnem 10. prosince 1918 byly šlechtické tituly a řády zrušeny zákonem č. 61/1918 a zákonodárci Národního shromáždění nové Československé republiky přijali tento zákon mezi prvními právními normami nové demokracie. Zákon zrušil "šlechtictví a řády, jakož i veškerá z nich plynoucí práva", neobsahoval však žádné postihy za jejich užívání. Sankce v podobě peněžitých pokut až vězení obsahovala až novela tohoto zákona z 10. dubna 1920. Další novela z roku 1936 obsahovala už i zákaz užívání rodových erbů. V době Protektorátu byla platnost šlechtických titulů obnovena a po konci 2. světové války byla obnovena platnost předválečného zákona. Na základě pozemkové reformy přišla šlechta také částečně o pozemky. Další majetek byl šlechtě zabaven v roce 1945 na základě Benešových dekretů. Zbývající majetek byl pak šlechtě odebrán po únoru 1948. Řada příslušníků šlechtických rodů po roce 1948 nebo později po roce 1968 emigrovala a v zahraničí byla nucena budovat svou novou existenci. Až restituční zákony po roce 1989 umožnily neoprávněně konfiskovaný majetek vracet. Potomci šlechtických rodů podali po roce 1990 přibližně 200 žádostí o navrácení budov, lesů, rybníků a dalších nemovitostí. Do rukou potomků původních majitelů se tak vrátilo zhruba 60 hradů, zámků a dalších budov a to často ve velmi dezolátním, zdevastovaném stavu. V období 1948-1989 byly zámky a další budovy často využívány jako vojenské nebo zemědělské objekty bez investic a další péče. Mezi současné významné potomky českých šlechtických rodů patří zejména: Lobkowiczové, Kinští, Kolowraté, Schwarzenbergové (orlická větev), Sternbergové, Collorede-Mansfeldové a Czerninové. Mezi příslušníky českých šlechtických rodů byla řada významných politiků, diplomatů, vědců a mecenášů vědy a umění.

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 20. 12. 2019
Autor: -red-

Odkazující hesla: Alamani, Bartholomäus Welser, Ivan Andrejevič Krylov, Michnové z Vacínova, morganatické manželství, polonéza, protireformace, rasismus, stavovské orgány, třetí stav.

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: