psychopatologie

Nauka o příčinách a projevech duševních poruch; psychologické odvětví zabývající se systematickým studiem nepříznivých, maladaptivních, morbidních psychických procesů, vlastností a stavů; teoretická základna klinické psychologie a psychiatrie. Původně měla patologie převážně popisný charakter a dělila se na obecnou psychopatologii, popisující symptomy psychických poruch (vnímání, myšlení, paměti, vědomi, emocí, jednání, intelektu, osobnosti), a speciální patopsychologii, která studovala jednotlivé duševní poruchy (neurózy, psychózy, psychopatie, organická onemocnění, oligofrenii, psychosomatická onemocnění). Moderní psychopatologie nepokládá většinu psychopatologických projevů za důsledky choroby, ale za způsob chování závislý na dispozičních a situačních faktorech jedince při významném působení vlivu rodiny a nejbližšího sociálního okolí, traumatizujících zkušenosti, stresů a konfliktů, vyvolávajících výslednou neschop nost vyrovnat se s těmito zdroji napětí. Duševní poruchy považuje psychopatologie převážně za reaktivní vzorce uplatňované ve stresových podmínkách nebo za endogenně (biochemicky, geneticky ) či organicky determinované formy projevu osobnosti. Dynamický přistup k člověku jako celkově reagující osobnosti setřel předpoklad zásadně a apriorně odlišné psychické struktury jedince vykazujícího psychopatologické příznaky od tzv. normální osobnosti. Moderní psychopatologie prokázala kontinuitu mezi normálními a patologickými psychickými- projevy a zamítla ryze deskriptivní přístup k nosologickým jednotkám v oblasti duševních poruch. Z tohoto pohledu bylo revidováno i postavení a funkce patopsychologie; jako vědy, zabývající se buď hraničními psychickými stavy, vlastnostmi a procesy mezi normálem a patologií, nebo psychickými příčinami vzniku insuficientních stavů (choroby, defektu, sociálniho nedostatku), jež vybočují z normy, avšak nepřesahují hranici patologické formy.