oligofrenie



[Oligofrenyje, řečtina], oligophrenia, slabomyslnost – nedostatečný (insuficientní) vývoj celé osobnosti člověka, vyznačující se zejména sníženými rozumovými schopnostmi, doprovázenými někdy též tělesnými defekty, mentální retardace. Primární oligofrenie představuje dolní konec variační řady rozumových schopností jedince pohybující se zpravidla v pásmu debility. Je způsobena dědičnými faktory. Sekundární oligofrenie je důsledkem organického poškození mozkové tkáně, přičemž jedinec může být postižen již před početím (ozáření neoplozeného vajíčka nebo spermie), v období vývoje embrya a později plodu (extrémní nedostatek určitých látek, například kyslíku, vitamínů, jodu, změny děložní sliznice, záněty, infekční onemocnění matky), při porodu (mechanické poškození, hypoxíe až anoxie) i v dalších obdobích vývoje (úrazy, virová onemocnění). Porušení jednotlivých složek osobnosti nebývá při oligofrenii rovnoměrné. Více bývají postiženy vývojově mladší vrstvy (inteligence, mravní zábrany, sociální cítění). Jako měřítka celkového defektu se užívá zpravidla rozumových schopností, které jsou nejsnáze srovnatelné a do jisté míry měřitelné. Od oligofrenie se odlišuje tzv. slaboduchost (jedinci s rozumovými schopnostmi pod úrovní normy, avšak nad úrovní debility) a výchovná zanedbanost. Psychologicko-pedagogická praxe chápe oligofrenii jako slaboduchost vzniklou orgánovým poškozením mozku jedince prenatálně, perinatálně a postnatálně. Od vrozené a časně získané oligofrenie odlišuje demenci (slabomyslnost získaná po 2. roce života) a pseudooligofrenii (opoždění duševního vývoje způsobené sociálními vlivy). Podle stupně mentálního postižení jedince (zejména myšlení a řeči) se oligofrenie klasifikuje jako debilita (lehká slabomyslnost umožňující vzdělavatelnost postižených ve zvláštních školách), imbecilita (střední slabomyslnost, při níž jsou postižené děti převážně nevzdělavatelné, ale vychovatelné) a idiocie (těžká slabomyslnost vylučující většinou vzdělavatelnost i vychovatelnost). Z psychologického hlediska se stupeň oligofrenie posuzuje pomocí IQ (inteligenčního kvocientu), který je užíván jako jedna z metod komplexního vyšetření. Rozdělení oligofrenie na stupně, mezi nimiž nelze určit přesné hranice, stanovila mezinárodní statistická klasifikace nemocí platná od 1.1.1968. Rozlišuje lehkou mentální retardaci (debilita, IQ 52-67), střední mentální retardaci (imbecilita, IQ 36-51), těžkou mentální retardaci (prostá idiocie, IQ 20-35) a hlubokou mentální retardaci (těžká idiocie, IQ pod 20). Slaboduchost jako hraniční pásmo mezi normou a slabomyslností (mírná duševní zaostalost) vyznačuje rozmezí IQ 68-85. Nezávisle na stupni mentálního postižení se rozlišují podle chování dva typy oligofrenních jedinců: typ eretický (verzatilní, neklidný) a typ apatický (torpidní, netečný).

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 29. 10. 2000
Autor: -red-

Odkazující hesla: IQ, koprofágie, oligofrenopedagogika, oligokalkulie, psychopatologie, retardace, segregace, vady.

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: