paměť

Zařízení pro uchovávání dat nebo informací v digitálních systémech. V informatice se paměť tradičně dělí na vnitřní (přímo přístupná procesoru) a vnější (úložiště). Vnitřní paměť zahrnuje především cache (L1–L3), operační paměť (RAM) a trvalou paměť (ROM/Flash); vnější paměť představují např. SSD a HDD. Paměť je vnitřně členěna na adresovatelná místa (adresy), na jedno adresové místo se obvykle ukládá jedno slovo tvořené několika bajty / bity; počet adres/velikost adresního prostoru určuje kapacitu. Výkon pamětí charakterizují latence (zpoždění) a datová propustnost (průchodnost v bitech nebo bajtech za sekundu); mezi kapacitou, latencí a propustností existují praktické kompromisy.

Podle trvanlivosti rozlišujeme nestálou (volatilní, např. DRAM, SRAM) a stálou (nevolatilní, např. Flash, MRAM) paměť. Historicky se jako vnitřní paměť používala např. magnetická bubnová paměť, magnetická kotoučová/disková paměť, feritová paměť, dále elektrostatická či holografická paměť; tyto technologie přispěly k dnešní hierarchii pamětí (cache → RAM → SSD/HDD → síťová úložiště). Kapacita se vyjadřuje v jednotkách z jednotek digitální informace (B, KB/KiB, MB/MiB, GB/GiB atd.). Moderní systémy využívají stránkování, přednačítání (prefetch) a vícekanálové přístupy (např. multi-channel RAM), aby se efektivněji propojily potřeby procesoru a rychlost paměťové subsystému.