jednotky digitální informace

Soubor veličin používaných k měření množství digitálních dat, vycházející z dvojkové logiky výpočetních systémů. Základní jednotkou je bit (binary digit), který představuje dvě možné hodnoty, 0 nebo 1. Osm bitů tvoří bajt (byte), jenž je nejmenší adresovatelnou jednotkou paměti počítače a umožňuje zakódovat až \(2^8 = 256\) různých stavů.

Vyšší jednotky vznikají násobením mocninami dvou:

kilobajt (\(2^{10} = 1024\,\text{B}\)),

megabajt (\(2^{20}\)),

gigabajt (\(2^{30}\)) a 

terabajt (\(2^{40}\)).

Mezinárodní elektrotechnická komise (IEC) zavedla pro tyto binární násobky předpony kibi (Ki), mebi (Mi), gibi (Gi) a tebi (Ti), které jednoznačně odlišují binární soustavu od desítkové (SI).

V praxi se jednotky digitální informace používají k vyjadřování kapacity pamětí, přenosových rychlostí a velikostí souborů. Například pevný disk o kapacitě 1 TB (terabajt) pojme přibližně \(10^{12}\) bajtů dat, zatímco rychlost přenosu se často udává v bitových jednotkách (např. Mb/s – megabit za sekundu). Převod mezi nimi je nutné provádět s ohledem na to, zda se používá binární či desetinný systém.

Hierarchie jednotek digitální informace tvoří základní rámec celé informatiky, elektroniky i datové komunikace, od strojového slova až po petabajtové úložiště superpočítačů.