kolektivizace v Československu

Proces nucené přeměny soukromého zemědělského hospodaření na kolektivní formy výroby, realizovaný v Československu po únoru 1948 v rámci nastolení komunistického režimu. Jejím hlavním nástrojem bylo zakládání jednotných zemědělských družstev (JZD), do nichž byli rolníci pod politickým a administrativním tlakem začleňováni. Proces kolektivizace probíhal postupně od konce 40. let do počátku 60. let 20. století a byl oficiálně prezentován jako dobrovolný. Ve skutečnosti byl často provázen nátlakem, represí, vyvlastňováním půdy, hospodářských zvířat a strojů, stejně jako perzekucí rolníků označovaných za „kulaky“ nebo odpůrce režimu. Součástí kolektivizace byly soudní procesy, administrativní postihy, nucené vystěhovávání a omezování přístupu k základním životním potřebám. Tyto zásahy vedly k narušení tradiční struktury venkova, zániku rodinných hospodářství a k výraznému poklesu zemědělské produkce v počátečních fázích kolektivizace. Po stabilizaci kolektivního hospodaření se JZD stala základními výrobními jednotkami československého zemědělství, doplněnými státními statky. Přes postupnou mechanizaci a technický rozvoj však systém trpěl nízkou efektivitou, slabou motivací pracovníků a závislostí na centrálním plánování. Kolektivizace zanechala dlouhodobé sociální, ekonomické i krajinné důsledky, které přetrvávaly i po roce 1989. Po pádu komunistického režimu došlo k transformaci zemědělství, restitucím majetku a postupnému rozpadu či přeměně kolektivních hospodářství na nové právní formy.