jednání



Specificky lidská, vůlí řízená činnost spočívající v relativně uspořádaném sledu aktivit vědomě směřujících k cíli. Jednání je užší pojem než chování, které se ve své obecnosti vztahuje i na aktivity subhumánních živočichů a neživých systémů. Popudem k jednání je požadavek okolí (úkol) nebo vlastní uvědomovaná potřeba (motiv). Představa cíle vede k volbě prostředků a způsobů jeho dosažení při zvážení reálných podmínek dané situace (vytváření plánů a strategií jednání v rámci psychické regulace činnosti jedince). V průběhu jednání mohou vznikat konflikty (například při oddálení cíle), na jejichž řešení se podílí celá osobnost člověka. V regulaci jednání hrají významnou roli kognitivní procesy (přijímání a zpracování informací), vůle, motivace a emocionální faktory. Jestliže selhává kognitivní kontrola a jednání je výrazně pod vlivem silných emocí, hovoří se o afektivním jednání. Jednání, které vystupuje jako forma řešení společenských problémů a rozporů, se nazývá sociální jednání. Řada sociologů (M. Weber, F. Znaniecki, T. Parsons) v něm spatřuje centrální sociologickou kategorii a snaží se redukovat celou sociologii na teorii společenského jednání. Hlavní pozornost věnují subjektu jednání, situaci a smyslu jednání pro určitý subjekt. Přitom společenské důsledky jednání zůstávají v pozadí. Absolutizace psychologických aspektů jednání a zanedbání ostatních vede k psychologizaci sociologie . Jednání jako specificky lidská aktivita má bytostně sociální charakter. – Poruchy jednání se dělí a) na hypagilnost, tj. útlum j., například při celkovém útlumu, při únavě nebo depresi; b) na hyperagilnost, tj. nadměrnou aktivitu j., například v činorodé euforii, při mánii; c) na agitovanost, tj. extrémní a přitom neúčelnou hyperagilnost; d) na stupor, tj. vymizení jakýchkoliv projevů jednání.

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 26. 7. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: charakter, destruktivita, rozvaha.

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: