ctnost



Kategorie etiky, označující kladné morální vlastnosti osobnosti, protiklad nectnost, amorálnost. Pojem ctnost se historicky měnil. V antickém Řecku uznávali 4 základní cnosti: moudrost, statečnost, spravedlivost a uměřenost. Sokrates a stoikové stavěli na prvé místo moudrost, přičemž intelektualisticky sbližovali nebo ztotožňovali ctnost a vědění. Aristoteles vymezoval ctnost jako takové jednání a návyk, který zachovává správný střed mezi krajnostmi, například statečnost je středem mezi zbabělostí a opovážlivostí. Naproti tomu křesťanská etika vyzdvihla jako důležitou ctnost asketismus a proti intelektualismu starořecké etiky postavila ctnosti vyvozované ze svobodné vůle: víru, naději a lásku. Renesance přehodnocovala středověkou morálku, italský výraz virtù, znamenal pro ni především fyzickou a duševní energii, jako základ ctnosti byla renezancí vyzdvižena důstojnost člověka. V 17. století Spinozova etika spojovala panteistický požadavek lásky k bohu, tj. k přírodě, se ztotožňováním ctnosti s užitečností. V revoluční etice jakobínské se rozvinul pojem občanských ctností, v němž úsilí a osobní štěstí ustupovalo vědomí vysoké společnosti a vlastenecké povinnosti. Hegel ukazoval na to, že opravdová ctnost předpokládá řešení konfliktu mezi smysly, respektive vášněmi a povinností. Příkladem "bezkonfliktní" pseudomorálky je svatoušek Tartuffe.

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 8. 9. 2006
Autor: -red-

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: