zlatnictví



Umělecké řemeslo zpracovávající drahé i neželezné kovy různými technikami (tepání, lití, cizelování, filigrán, granulace), často v kombinaci s jinými materiály (drahokamy, lazurit, email). Rozvíjeno od eneolitu k účelům kultovním (náčiní, plastiky, masky), reprezentačním a dekorativním (šperk). Významné místo zaujímalo zlatnictví mj. v umění Předního východu (dýka Meskalamduga, perky princezny Šubad) a Egypta (figurky božstev, šperky), v egejské kultuře (poháry z Vafia, pohřební masky) a v řeckém umění (chrýselefantína), v keltském umění a skytském zvěrném stylu (nálezy z mohyl Kul-Oba), v Indii v kultuře Mohendžo-Dara, na Dálném východě (zpracování stříbra v období Tchang, korejské zlaté koruny období Silla) a v kultuře předkolumbovské Ameriky. Významným obdobím rozvoje zlatnictví je byzantské umění (Pana ďOro v San Marco v Benátkách) a evropské středověké umění (tumba Tří králů v Kolíně nad Rýnem, Verdunský oltář v Klosterneuburgu, garléřovské relikviáře v Cáchách). V Čechách pocházejí významné práce až z období gotiky (relikviářová busta sv. Ludmily). Renesance a zejména manýrismus přinesly laicizaci zlatnictví, vznikaly hlavně šperky, tepané nápojové nádoby a součásti bytového zařízení (Celliniho slánka pro Františka I.). K rozkvětu zlatnictví v Čechách došlo hlavně za Rudolfa II. (koruna a insignie Rudolfa II.), v období protireformace a baroka vznikaly zejména památky liturgického určení, plastiky českých patronů (v Praze rodiny Seitzů, J. Pakeniho). Od konce 19. století se prosazovalo úsilí o obrodu klasické zlatnické práce, soustředěné na uměleckých školách. Ve 20. století se o rozvoj českého zlatnictví zasloužili zejména F. Kysela, J. Horejc.

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 25. 8. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: umělecká řemesla.

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: