teorie dvojí pravdy



Učení o koexistenci zjevené náboženské pravdy a pravdy rozumové. Vzniklo ve 12. – 14. století z přání oddělit vědu a víru a umožnit pěstování vědy bez poručníkování teologie, ve středověké filozofie byla teorie dvojí pravdy součástí klíčícího protifeudálního vědomí rozvíjející se buržoazie. Počátkem teorie dvojí pravdy byly názory averroistů, zejména Sigera z Brabantu, v nominalismu ji zastával W. Occam, u J. Dunse Scota se spojuje s požadavkem oddělit vědění, tj. filozofii, od teologie. Ve vývoji teorie dvojí pravdy se uplatňují dvě tendence: obranná, jež spatřuje ve filozofii a teologii dva rovnocenné způsoby postihování pravdy a přibližování se bohu, a kritická, která již preferuje filozofické pravdy, například Aristotelovy ideje o nestvořitelnosti světa, věčnosti boha a světa, smrtelnosti individuální duše a nesmrtelnosti neosobního rodového rozumu před teologickými představami o stvoření světa a osobní nesmrtelnosti. Ještě počátkem novověku užívali teorii dvojí pravdy F. Bacon a P. Bayle, aby se uchránili před možným pronásledováním ze strany církve, když zastávali světonázorové teze odporující teologii.

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 1. 9. 2006
Autor: -red-

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: