temperament



[latina], charakteristika osobnosti z hlediska dynamických zvláštností její psychické činnosti, tj. tempa, rytmu a intenzity psychických procesů a stavů. Hlavní složky temperamentu tvoří všeobecná aktivita jedince, jeho motorika (pohybové projevy) a zejména emocionalita, která temperament citově podbarvuje (síla a živost citových projevů, poměr mezi libostí a nelibostí). Podle humorální teorie, sahající k Hippokratovi a systemizované I. Kantem, souvisí temperament s poměrem tělesných kapalin či šťáv (krve, žluči), z něhož vyplývají čtyři hlavní typy temperamentu: sangvinický, cholerický, melancholický a flegmatický. Morfologická teorie odvozuje temperament z typů tělesné konstituce (E. Kretschmer, W. Sheldon). Hlavní nedostatek těchto teorií spočívá v přímém a často jednoznačném odvozování zvláštností temperamentů a rysů charakteru z morfologicko-fyziologických znaků tělesného organismu, které samy o sobě temperament nevytvářejí. Fyzilogický základ temperamentu tvoří rozdíly typů vyšší nervové činnosti, které jsou u člověka vývojově překrývány vlivem výchovy, učení a aktivity osobnosti jako společenské bytosti; tatáž dispozice, například impulzívnost, se může v průběhu života vyvinout často v protikladné vlastnosti (nedisciplinovanost-ráznost a rozhodnost). Viz také vyšší nervová činnost.

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 30. 8. 2002
Autor: -red-

Odkazující hesla: charakter, Ernst Kretschmer, Hans Jürgen, impulsivita, konstituce.

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: