Sázavský klášter

Čtvrtý nejstarší klášter v Čechách, založený kolem roku 1032 knížetem Oldřichem a poustevníkem Prokopem (první opat). Benediktýnský konvent pěstoval staroslověnský liturgický jazyk a literaturu, vznikly zde některé literární památky (nejstarší legenda o sv.Prokopu). Výjimečné postavení Sázavského kláštera souviselo s domácí kulturní tradicí. První opati byli z Prokopova rodu. Konvent byl asi letech 1056–1062 vypuzen Spytihněvem II. do Uher, roku 1080 byla slovanská liturgie zapovězena papežem Řehořem VII. V roce 1096 byl konvent rozehnán a roku 1097 do Sázavského kláštera přišli mniši latinské liturgie z břevnovského kláštera. Sázavský klášter zůstal i nadále významným kulturním střediskem, vznikla zde cenná kronika Mnicha sázavského. Sázavský klášter tvořil komplex románských staveb (sakrálních, obytných výrobních, hospodářských), od roku 1315 byl goticky přestavěn. V roce 1421 byl Sázavský klášter opuštěn a jeho statky získala světská vrchnost. V letech 1663 a 1677 vykoupili Sázavský klášter opět břevnovští benediktýni (barokní úpravy). Sázavský klášter byl zrušen roku 1785 Josefem II. Z gotické fáze zůstalo zachováno kněžiště, arkády nedostavěného trojlodí a část kapitulní síně s nástěnnými malbami. V 19. století byl přebudován na zámecké světské sídlo. Systematický archeologická průzkum přinesl řadu poznatků z nejstarších vývojových fází kláštera (rozsáhlá dřevěná zástavba z první doby existence kláštera).