osvícenský absolutismus

Politická doktrína a metoda vlády; příznačná pro období přechodu od feudalismu ke kapitalismu v řadě evropských absolutistických států v 18. století. Vycházel z osvícenské státovědy, podle níž zrušením nevyhovujících zákonů a vyhlášením nových může zákonodárce, „osvícený panovník“, zlepšit situaci státu i jeho občanů a zajistit společenský pokrok. K dosažení vysokého stupně společenské kázně a individuální přičinlivosti měly sloužit nejrůznější instituce, úřady, armáda, školy, manufaktury, ale i bohoslužby. V řadě zemi osvícenský absolutismus omezoval nebo rušil některá privílegia, uskutečňoval reformy v zemědělství, církevní reformy, podřízení církve státu; sekularizaci církevního majetku, zrušení jezuitského řádu a mnohých klášterů, školské reformy, reformy v soudnictví, určitou míru náboženské tolerance a podobně. V praxi státu se odrážely též některé myšlenky fyziokratů. Osvícenský absolutismus realizovali v praxi zejména pruský král Fridrich II., Kateřina II. a zvláště císař Josef II..