novoklasicismus

[Novoklasicizmus], neoklasicismus – označení různých uměleckých a esoterických tendencí v literatuře a výtvarném umění konce 19. a prvních dvou desetiletí 20. století navazujících na tradici klasického antického umění se snahou dosáhnout syntetického vysokého stylu. Na rozdíl od klasicismu 17. a 18. století představuje novoklasicismus soubor různorodých snah o renesanci literatury a umění ze zdrojů klasické tradice a její nové využití. Ve výtvarném umění jsou zdůrazňovány principy jasné kompoziční harmonie, čisté obrysové linie, plasticky vyklenutého objemu a tradiční tematiky. V 2. polovině 19. století se objevily reminiscence na klasicismus hlavně v dílech A. Feuerbacha a A. Hildebranda, výrazné návraty ke klasicistické tradici vznikaly začátkem 20. století, zpočátku hlavně v architektuře (J. M. Olbrich, A. Perret, P. Behrens), po 1. světové válce se prosazovalo novoklasicistické malířské hnutí, reagující na kubismus (P. Picasso – ingresovské období), v letech 1918 – 1925 novoklasicismus rozšířen po celé Evropě. Představitelé: A. Lhote, G. Severini, O. Kubín, v českém umění R. Kremlička, A. Procházka a další. – V literatuře jako literárně estetická tendence (1890 – 1918) v moderních básnických směrech navazuje novoklasicismus na parnasismus, staví se proti naturalismu, estetickému subjektivismu symbolistů a relativizaci esoterických hodnot například ve futurismu. K prvním projevům novoklasicismu patří dílo J. Moréase, jehož básnická a dramatická tvorba tvoří vrchol parnasistního umění ve svém návratu k formám francouzské poezie 16. a 17. století Mezi další stoupence novoklasicismu patřili mj, ve francouzské literatuře A. Gide, P. Valéry, v německé literatuře S. Georg (v teoretických pracích P. Ernst), v anglické literatuře T. S. Eliot, v ruské literatuře akméisté (O. E. Mandelštam), v české literatuře O. Theer a v počátcích své tvorby F. Langer, O. Fischer, bratři Čapkové.