Ingrid Bergman

*29.8.1915 (Stockholm, Švédsko) – †29.8.1982 (Londýn, Velká Británie), významná světová (podle občanství americká) filmová a divadelní herečka švédského původu. Od tří let, kdy jí zemřela matka, ji vychovával otec, který ji také přivedl k herectví a k divadlu. V roce 1933 byla přijata ke studiu na Královské herecké škole. Před kamerou stála již v osmnácti letech, jejím skutečným objevitelem byl o rok později významný evropský režisér Gustav Molander, pod jehož vedením natočila celkem šest filmů, z nichž Intermezzo rozhodlo o jejím dalším osudu. Film zaujal v té době nejvýznamnějšího amerického producenta Davida O. Selznicka, který ji v roce 1939 pozval do Hollywoodu, kde úspěšně debutovala v jeho americkém remaku. Mezitim si však prožila krátké německé intermezzo – v nacistickém Německu natočila film Čtyřlístek, poté, otřesena poměry v zemi, před nacisty v podstatě uprchla do USA, kde se na řadu let usadila, přijala americké občanství, ovšem odmítla přijmout hollywoodský styl života. Svou pozici v USA si upevnila a z rodícího se stereotypu se vymanila v roce 1941 rolí prostitutky ve snímku Victora Fleminga Dr. Jekyll a pan Hyde. Zlomovou událostí v její kariéře se stalo legendární válečné melodrama Casablanca, které jí zajistilo mezinárodní věhlas; definitivní pozici světové hvězdy jí přinesla role mladé vdané ženy v psychologickém kriminálním dramatu Plynové lampy, v němž dala naplno zaznít svému jedinečnému talentu, za což získala svého prvního Oscara, stala se miláčkem Ameriky a královnou Hollywoodu. Významnou pro ni byla i spolupráce s Alfredem Hitchcockem (v letech 1944–1949), s nímž natočila tři filmy. Dalším zlomem v jejím životě i kariéře bylo seznámení s italským režisérem Robertem Rossellinim, s nímž prožila intenzívní milostný románek, který způsobil v tehdejší době neslýchaný skandál, jímž si vysloužila nenávist ze strany šokované Ameriky – její italské filmy byly v USA zakázány nebo bojkotovány (v té době byla ještě provdána za švédského lékaře Pettera Arona Lindströma, s nímž měla dceru Piu). Následovalo nepříliš úspěšné „rosselliniovské období” (1945–1955), čítající pět filmů, sňatek a poměrně hořký rozchod, zapřičiněný především Rosselliniho panovačností. Z tohoto vztahu se narodil syn Roberto a dvojčata Isotta a Isabella (ta se vydala ve šlépějích matky a stala se známou herečkou). Po rozchodu s Rossellinim nastalo druhé hollywoodské období (1956–1976), započaté výpravným historickým velkofilmem Anastasia, v 60. letech však více účinkovala v evropských produkcích (do USA se už nikdy natrvalo nevrátila). V roce 1957 se potřetí provdala, tentokrát za švédského divadelního producenta Larse Schmidta, s nímž prožila klidných jedenadvacet let (opustila ho v roce 1978). Účinkovala ve filmech režisérů, kteří vstoupili do dějin světové kinematografie (mj. George Cukor, Michael Curtiz, Victor Fleming, Jean Renoir aj.), rovněž jejími partnery byli herci nejzvučnějších jmen (Humphrey Bogart, Gary Cooper, Omar Sharif, Leslie Howard, Yves Montand, Charles Boyer, Curd Jürgens aj.). Vytvářela slavné a nezapomenutelné postavy, stala se hvězdou světové velikosti, kromě talentu vynikala nevšední krásou, inteligencí, a jazykovými znalostmi – některými filmaři byla dokonce považována za největší herečku všech dob. Šestkrát byla nominována na Oscara, třikrát ho získala. Byla však nejen slavnou filmovou hvězdou, ale i významnou divadelní herečkou, vystupovala na předních světových scénách, v repertoáru klasickém i moderním, ve vážných dramatech i v komediích. Příležitostně si zahrála i v televizních filmech a inscenacích. Hrou osudu svůj poslední film pro kina Podzimní sonáta natočila pod režijním vedením svého neméně slavného krajana Ingmara Bergmana, s nímž ji pojilo pouze stejné příjmení a stejné jméno jeho poslední manželky. V posledních letech života trpěla rakovinou, krutou ironií osudu zemřela přesně v den svých šedesátých sedmých narozenin. Dva roky před smrtí zveřejnila své paměti Můj život, o jejím životě a díle pojednává mj. kniha Charlotte Chandlerové s prostým názvem Ingrid (2007, česky 2008).

Vybraná filmografie: komedie z prostředí stockholmské bohémské čtvrti Hrabě z Mnišího mostu (1934), kněžské drama Příboj (1935), adaptace dramatu Hjalmara Bergmana Rodina Swedenhielmů (1935), milostné drama Valpuržina noc (1935), drama Na sluneční straně (1936), milostné drama Intermezzo (1936), adaptace další hry H. Bergmana Dolar (1938), drama Tvář ženy (1938), nenáročná německá komedie Čtyřlístek (1938, uváděno též pod názvem Čtyři kamarádky), romantické drama Její jediná noc (1939), americká verze snímku Intermezzo (1939, uváděno též pod názvem A Love Story – Příběh lásky), drama Červnová noc (1940), nevydařené melodrama Adam měl čtyři syny (1941), melodrama podle románu tehdy oblíbeného prozaika Jamese Hiltona Bouře na nebesích (1941, uváděno též pod názvem Hněv nebes), adaptace známého románu R. L. Stevensona Dr. Jekyll a pan Hyde (1941), slavné špionážní romantické melodrama Casablanca (1942), adaptace románu Ernesta Hemingwaye z občanské války ve Španělsku Komu zvoní hrana (1943; nominace na Oscara), excelentní kriminálně psychologické drama podle divadelní hry Patricka Hamiltona Plynové lampy (1944; Oscar za herecký výkon v hlavní ženské roli), sentimentální příběh z prostředí farní školy Zvony z kostela Panny Marie (1945, uváděno též pod názvem Zvony od svaté Marie; nominace na Oscara), psychoanalytické drama a jeden z vrcholných filmů A. Hitchcocka Rozdvojená duše (1945), adaptace románu Edny Ferberové Dobrodruzi ze Saratogy (1945), psychologicky laděné špionážní melodrama Pověstný muž (1946, uváděno též pod názvem Pochybná žena), nákladná adaptace románu E. M. Remarquea Vítězný oblouk (1948), adaptace hry Maxwella Andersona Johanka z Arku (1948; nominace na Oscara), kostýmní snímek podle románu Heleny Simpsonové Pod obratníkem Kozoroha (1949), příběh nešťastného manželství mladé litevské emigrantky Stromboli, země boží (1950), psychologické drama a obraz poválečné Evropy Evropa 51 (1951), pozoruhodná studie manželského rozkladu Cesta do Itálie (1954, uváděno též pod názvem Cesta po Itálii), filmová verze oratoria Paula Claudela a Arthura Honeggera Johanka z Arku na hranici (1954), psychologické drama obtížného soužití manželské dvojice podle Stefana Zweiga Strach (1955), kostýmní komedie z prostředí Paříže Elena a její muži (1956), výpravné historické drama Anastasia (1956; Oscar za herecký výkon v hlavní roli, Cena newyorských filmových kritiků), roztomilá romantická komedie Indiskrétní příběh (1958), dojemný příběh misionářky Gladys Aylwardové Hostinec U šestera štěstí (1958), americká televizní adaptace povídky Henryho Jamese Přitažení šroubu (1959), komorní drama stárnoucí ženy podle románu Françoise Saganové Opět sbohem (1961, uváděno též pod názvem Máte ráda Brahmse?), adaptace divadelní hry Friedricha Dürrenmatta Návštěva staré dámy (1964), povídkový snímek o jednom autu a jeho majitelích Žlutý rolls-royce (1965), výtečná situační komedie podle úspěšné divadelní hry Abeho Burrowse Kaktusový květ (1969), romance o pozdní lásce a sexuálním vzkříšení Procházka v jarním dešti (1970), zdařilá adaptace detektivky Agathy Christie Vražda v Orient-expresu (1974; Oscar za vedlejší roli), příběh někdejší první dámy high society Věc času (1976), mistrovská studie vzájemného odcizení matky a dcery Podzimná sonáta (1978; nominace na Oscara), televizní snímek o životě známé izraelské političky Goldy Meirové Žena jménem Golda (1982, Cena Emmy in memoriam).