Židé



Náboženství
Židé – hebrejsky Jehúdím, latinsky Judaei – v historickém a etnickém smyslu název potomků izraelských kmenů, obyvatel starověké Palestiny (Židé). Označení vyznavačů monoteistického náboženství, opírajícího se o Starý zákon, zpravidla stoupenců judaismu, Izraelitů (židé). V současnosti tvoří židovské obyvatelstvo v etnickém nebo nábožensko politickém smyslu většinu obyvatel státu Izrael. Od 14. století př.n.l. pronikaly židovské kmeny žijící na Arabském poloostrově do Palestiny. Kolem roku 1220 př.n.l. lze již hovořit o kmeni Izrael (události spojené s odchodem Izraelitů z egyptského zajetí, tzv. exodem, líčí starozákonní kniha Exodus). Izraelité zvítězili nad Chetity, Kananejskými a Filištínskými a kolem roku 1000 př.n.l. vytvořili jednotný stát s králi Saulem a Davidem a s hlavním městem Jeruzalémem. Království se rozpadlo po smrti krále Šalomouna ve dva státy: Izrael na severu a Judsko na jihu. Roku 722 př.n.l. byl Izrael dobyt Asyřany a v roce 578 př.n.l. Judsko Babylóňany (vedenými Nabukadnesarem II.), přičemž byl zničen Jeruzalém a Židé byli odvedeni do babylónského zajetí (v letech 586-538 př.n.l.). Politické otřesy vyvolávaly již od 6. století př.n.l. emigraci Židů do nejrůznějších oblastí, tzv. židovskou diasporu. Na druhé straně společné monoteistické náboženství pomáhálo stmelovat Židy ve vyhnanství. Roku 538 př.n.l. se část Židů vrátila zpět do Judska. V 1.stotletí př.n.l. ovládli Judsko Římané, kteří definitivně pokořili Židy v roce 70 n.l., rozbořili jeruzalémský chrám a po neúspěšném protiřímském povstání Bar Kochby v letech 132-135 n.l. vyhnali Židy z Palestiny. Centrem židovské diaspory se stal Egypt, zejména Alexandrie. V Babylónu a Palestině vytvořili židovští učenci talmud – židovský zákoník, založený na výkladu tóry. V Egyptě přijali Žídé helénistickou kulturu a řečtinu. Kulturního rozkvětu dosáhli především Židé žijící v západní islámské oblasti (muslimské Španělsko), tzv. Sefardové, kteří přinesli do Evropy díla arabských vědců a pokrokových filozofů, čímž pomáhali připravovat půdu pro evropskou renesanci. Koncem 15. století však ztratili své pozice a byli z Pyrenejského poloostrova vyhnáni. Jinou skupinu židovské diaspory vytvořili Židé v Německu ve střední a východní Evropě – tzv. Aškenázové či "němečtí Židé". Ti si vytvořili z německého dialektu zvláštní jazyk jidiš. Byli všemožně hospodářsky i společensky omezováni – za možnost usadit se v zemi a tzv. ochranu byli nuceni platit panovníkovi nebo místním feudálům tzv. židovskou daň. Rozptýlení v různých oblastech podléhali Židé silnější anebo slabší asimilaci. Ve středověku se usazovali ve zvláštních částech měst (ghetta) zpočátku dobrovolně, od 13. století nuceně. Židovské obyvatelstvo ghett (jeho počet byl zpravidla úředně limitován) netvořilo sociálně homogenní skupinu. Vedle chudých Židů, zabývajících se drobným obchodem i řemesly, se zde vytvářela vrstva bohatých židovských obchodníků, lichvářů a posléze bankéřů. Feudální panstvo hojně využívalo židovské finančníky pro své peněžní manipulace, zároveň však často obviňovalo Židy jako vykořisťovatele křesťanského obyvatelstva, perzekvovalo je, popřípadě proti ním organizovalo nábožensky zdůvodňované pogromy, jež měly ve skutečnosti odvést pozornost od hlubších příčin sociálních zlořádů. Tak křižáci zdecimovali židovské obyvatelstvo v Palestině v letech 1099-1291, roku 1290 byli Židé vyhnáni z Anglie, 1394 z Francie, 1492 ze Španělska. V letech 1348-1351 pod záminkou morové epidemie propukaly pogromy téměř ve všech zemích Evropy, což mělo za následek početnou emigraci Židů ze střední Evropy do Polska a Ruska. Americký boj za nezávislost v letech 1775-1783 a Velká francouzská revoluce konce 18. století vyhlásily i vůči Židům zásady rovnoprávnosti, jež alespoň formálně vstoupily v platnost v průběhu 19. století v celé Evropě. Po pogromech na Židy v carském Rusku v letech 1880-1881 došlo k rozsáhlé emigraci Židů do západní Evropy a USA. Většina Židů se postupně asimilovala. Zároveň koncem 19. století se formovalo mezinárodní židovské nacionální hnutí – sionismus, jehož inspirátorem a hlavním ideologem byl T.Herzl. Cílem sionismu bylo založení, resp. obnova samostatného židovského státu v Palestině. Sílící antiseminismus je nejbrutálněji projevil v nacistické ideologii: v roce 1935 norimberské zákony, 1938 křištálová noc – pogrom na celém území tehdejšího Německa od roku 1940 masové deportace Židů do koncentračních táborů, roku 1943 zničení varšavského ghetta, kde bylo krvavě potlačeno povstání. Od roku 1941 byl systematicky prováděný plán konečného řešení židovské otázky, tj. genocidy. V nacistických koncentračních táborech bylo umučeno a zavražděno na 6 milionů Židů. Po 1. a zejména po 2. světové válce zesílilo vystěhovalectví Židů do Palestiny. V roce 1948 byl z rozhodnutí Valného shromáždění OSN zřízen židovský stát Izrael. Jeho vláda povýšila sionismus na svou oficiální ideologickou a politickou doktrínu. Na světě žije kolem 15 milionů Židů, kteří většinou mluví jazykem země, ve které žijí. Část mluví i jazyky jidiš a ivrit (novohebrejština), který je oficiálním jazykem státu Izrael. Do českých zemí přišli první Židé pravděpodobně v 10. století. Brzy se asimilovali a jejich hovorovou řeči se stala od 12. století čeština. Později v důsledku germanizace v 17.-19. století přijali němčinu. Po roce 1848 byl proces asimilace Židů dovršen a jazykem velké části Židů se stala opět čeština. Za 2. světové války zahynulo na území ČSR v důsledku rasové perzekuce více než 180.000 občanů židovského původu (bez obětí z Podkarpatské Rusi a slovenských území, připojených v letech 1938-1945 k Maďarsku).

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 18. 1. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: Efraim, Ivan Olbracht, Jeruzalém, Josefov, Jozue, Židovská autonomní oblast.

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: