zemský sněm



V období feudalismu shromáždění příslušníků a volených zástupců privilegovaných společenských vrstev – stavů. Zemský sněm se uplatňoval v politickém systému vrcholně a pozdně feudální monarchie jako nezbytná složka, která zprostředkovávala kontakty mezi panovníkem a majetkově i politiky emancipovanou šlechtou (popřípadě svobodnými městy a duchovenstvem). V Čechách vznikl zemský sněm ve 13. století jako shromáždění vybraných šlechticů a prelátů, k nimž král někdy přizval i představitele měst. Pravomoc zemských sněmů neobyčejně vzrostla za husitské revoluce, kdy sněmy jednaly nezávisle na králi, vedle panstva si v zemském sněmu zajistilo pevné místo rytířstvo a královská města, která ve 20. a 30. letech 15. století reprezentovala i polní obce a v nich seskupené selsko-plebejské živly. Po obnově královské moci se český zemský sněm ustálil v podobě tří kurií – panské, rytířské a městské. V moravském zemském sněmu zasedali páni, rytíři a třetí kurii tvořili společně preláti a zástupci královských měst. Ve Slezsku se vedle sněmíků v jednotlivých knížectvích rozvinul ve 2. polovině 15. století také ústřední knížecí sněm se složitou vnitřní strukturou, v jeho první kurii zasedali knížata a majitelé svobodných stavovských panství, ve druhé šlechta a duchovenstvo z knížectví přímo podřízených českému králi spolu s představenstvem města Vratislavi, ve třetí kurii zástupci ostatních měst z knížectví podřízených českému králi. V Horní Lužici byla pouze šlechtická a městská kurie, dolnolužický zemský sněm měl složení obdobné moravskému zemskému sněmu. Podoba a činnost zemskému sněmz vykrystalizovaly v 16. století. Sněmy byly svolávány nejčastěji proto, aby schválily požadované berně a vojenskou pomoc panovníkovi. Finanční závislost na stavech nutila krále přistoupit na jednání o hospodářských, politických a náboženských požadavcích stavů, které se na zemském sněmu pravidelně zformovaly ve stavovskou opozici. Na sněm byli zváni všichni šlechtici dané země, ve skutečnosti se však scházelo jen několik desítek politicky aktivních osob (200 účastníků na českém zemském sněmu bylo již mimořádně vysoké číslo), které jednaly jménem všech ostatních obyvatel. Rytíři, kteří si obvykle nemohli dovolit finančně náročnou účast na zemském sněmu, si někdy zvolili své zástupce na krajských sjezdech, královská města byla reprezentována zástupci své samosprávy. Sněmu předsedal panovník nebo jeho zástupce (zpravidla nejvyšší purkrabí pražský, moravský zemský hejtman, slezský vrchní hejtman, lužický fojt). Král nebo jeho komisaři předložili sněmovníkům propozici s panovníkovými nároky a požadavky. Následovalo jednání v kuriích, při němž se střetaly rozporné zájmy krále a stavovské opozice i jednotlivých stavů navzájem. K usnesení bylo možno dospět (někdy po tvrdém nátlaku panovníka nebo nejvyšších zemských úředníků) pouze na základě souhlasu všech sněmovních kurií a krále. Usnesení, které se zpravidla značně lišilo od propozice, se po vepsání do zemských desek stávalo zákonem. Kromě legislativní činnosti prováděly z. s. také důležité státoprávní úkony (volba a přijímání panovníka, ochrana celistvosti země a státu) a prostřednictvím volených komisí vyvíjely správní působnost (správa daní, vojenství). – Obnoveným zřizením zemským v letech 1627 a 1628 Habsburkové reorganizovali český a moravský zemský sněm (první kuru vytvořili z katolických prelátů), ale zároveň podstatně omezili kompetenci zemského sněmu. Po dlouhodobém úpadku feudálního sněmovnictví zaniklo za revoluce v letech 1848 – 1849. Pod názvem zemský sněm působily v letech 1861 – 1918 samosprávné zemské orgány Čech, Moravy a Slezska, které již byly součástí politického systému Předlitavska.

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 22. 1. 2019
Autor: -red-

Odkazující hesla: sněm, stavovská desideria.

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: