staroindická literatura



Literatura
Nejstarší literatura národů Indie od poloviny 2. tisíciletí př.n.l. do vzniku literatury novoindické (rozmezí 3. století př.n.l., začátek literatury tamilské, až 10. století n.l.). Charakteristickými rysy jsou sepětí s náboženstvím a mytologií, ahistorismus, respektive mytologické pojetí světa a převaha sanskrtu ("sanskrtská literatura"). První literární památky jsou védy a na ně navazující literatura bráhmanů, áranjaků a upanišad, obsahující souhrn náboženského a filozofického vědění (viz též indická filozofie) do vystoupení Buddhy, k ním se pojí rozsáhlá výkladová literatura (sútry, šástry). Buddhismus a džinismus přinesly oblibu epiky (džátaky, avadány sbírka legend), zejména mytologické literatury, z níž vznikly indické národní eposy Maháóhárata a Rámájana, traktované v různých verzích u všech národů Indie a jihovýchodní Asie, a rozsáhlá vyprávěcí literatura, soubory drobných prozaických příběhů a bajek (Bidpaj; Gunádhja, doba života neznáma, Brhatkathá Velké vyprávění; Paňčatantra). Nábožensky kvas v Indii dal vzniknout bohaté náboženské literatuře, vedle buddhistické, psané pro široké vrstvy v hovorových jazycích, tj. v prákrtech, zvláště páli, důležité místo zaujímala džinistická (Siddhánta souhrn 45 základních náboženských děl), hinduistická (Bhagavadgíta, purány) a literatura četných sekt. S rozvojem feudalismu se prosadila začátkem n.l. umělá dvorská (kávjová) literatura, neanonymní, založená na složitém kánonu estetických zásad (Dandin; Rádžašékhara, kolem 900, KávjamímánsaTeorie kávje). Přinášela světskou tématiku, zejména erotiku, jež byla považována za vědní obor (Kámasútra). Žánrově převažovala poezie. V lyrice převládaly milostné a přírodní náměty. Mezi první známé autory patří Hála (1.-2. st., Sedm set strop, vrcholnými zjevy jsou Kálidása, Amaru (asi 5. století) a Bhartrhari (Sloky o lásce, moudrostí a odříkání), vývoj uzavírají Bilhana a poslední sanskrtský básník Džajadéva. Epická poezie zpracovávala mytologická témata, často nové verze tradičních námětů, zejména epizody z Rámájany (Pravaraséna, polovina 6. století, RávanavadhaZabití Rávanovo) a Mahábháraty (Bháraví, asi 7. století, Kirátárdžún- Kiráta a Ardžuna; Mágha, 2.polovina 7. století, ŠišupálavadhaZabití Šišupálovo). I drama, vzniklé z obětních rituálů, mělo pevné formy diktované indickou estetikou (Bharata, Nátjašástra – Učebnice dramatického umění), stereotypní postavy a zápletky a jeho obsah byl ze začátku náboženský (Ašvaghóša) a mytologický (Bhása, asi 4. století), později do něho pronikla tématika milostná (Kálidása; Bhavabhúti, MelatímádhavaMálatí a Mádhava; Radžašékhara) i sociální (Šúdraka Hliněný vozíček). V próze byla pěstována forma románu (Dandin; Bána, HaršačaritaŽivot Haršův) a tradičního příběhu, respektive povídky s didaktickým posláním (SinhásanadvátrinšikaTřicet dvě povídky o trůnu, asi 11.století; Sómadéva, Oceán příběhů); obohacením byla zábavná povídka s erotickým obsahem (ŠukasaptatiSedmdesát povídek papouškových). Značných literárních kvalit dosáhly historické kroniky (Kalhana, I. polovina 12. století, RádžataranginíProud králů). Souběžně se rozvíjela bohatá literatura odborná (gramatická, filozofická, právní). Na staroindickou literaturu plynule navázaly literatury novoindické.

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 28. 5. 2007
Autor: -red-

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: