Spiš

Historické území v severovýchodní části Slovenska, původně řídce osídlená pohraniční oblast uherského státu, od 2. poloviny 12. století komitát. Růst významu oblasti souvisel s kolonizací a s rozvojem tranzitního obchodu (s Polskem a Pobaltím). Pro Spiš byla charakteristická existence několika výsadních území. Ve 12. století se k ochraně hranic vytvořil samosprávný celek obcí zvaný spišští kopiníci (obce Betlanovce, Gánovce). V roce 1243 jim uherský král Béla IV. potvrdil hospodářské a politické výsady. Od 12. století byli do Spiše povoláváni zahraniční kolonisté (zejména z Bavorska; také Italové – Spišské Vlachy), kteří se podíleli na zakládání měst a vytvořili tzv. Společenství spišských Sasů. Nejvýznamnějšími městy byla Levoča a Kežmarok (svobodná královská města). Další privilegovaná města a městečka utvořila v roce 1344 spolek 24 spišských měst. Střediskem Spiše byl Spišský hrad, od 16. století Levoča. Dne 8.11.1412 zastavil uherský král Zikmund Lucemburský Polsku část Spiše za 37000 kop českých grošů; tzv. spišskou zástavu tvořilo 13 privilegovaných měst a panství Ľubovňa-Podolínec s poddanskými městy. Polští králové potvrdili privilegia Spišských měst a zřídili ke správě Spišské zástavy úřad starosty Spiše, který často zastávali členové rodu Lubomirských. Uherské sněmy neúspěšně požadovaly navrácení Spišské zástavy. Teprve při dělení Polska byla v roce 1772 obsazena rakouským vojskem a 18.9.1773 podepsal polský král dohodu o navrácení zástavy Uhrám. Středověká a raně novověká Spiš patřila k významným oblastem Uher. V 15. století byla dočasně ovládnuta Janem Jiskrou z Brandýsa a bratříky, v l6. století převládla reformace, v 18. století rekatolizace. V 19. století zanikly samosprávné správní celky na Spiši (v roce 1803 spišští kopiníci, v roce 1876 provincie 16 spišských měst). Viz také spišská města.