meditativní techniky



[Latinsky meditari – myslet, přemýšlet], souhrnné označení vůlí regulovaných psychických aktivit člověka, založených na pozvolném prohlubování vnitřní zaměřenosti na materiální či duchovní objekt (předmět, ideu, pojem) při současném odbourávání. interakční závislosti subjektu na jeho bezprostředním okolí; psychogenně usměrňované a psychofyziologicky podmíněné způsoby navození stavu hlubokého soustředění, vnitřně charakterizovaného kvalitativní diferencovaností prožitkových stavů; vnějškově pak odpoutáním subjektu od vlivů nejbližšího prostředí (výrazné snížení reaktibility meditujícího jedince projevující se jako zdánlivě netečná nehybnost); autostimulační a autoregulační postupy, navozující prostřednictvím opakovaných cvičení kontinuitu vnitřního zření, charakterizovanou postupným splýváním myšlenkového objektu s vědomím subjektu, a vrcholící ve stavech extáze, revelace a katarze; v nejobecnější rovině veškeré duševní činnosti, vytvářející podmínky pro niterné přizpůsobení vlastní mysli proudu hloubavého rozjímání. – Meditativní techniky se utvářely po celá staletí a tisíciletí jako součást náboženských kultů (zejména orientálního původu ), mystických proudů a idealistických filozofických směrů; v současnosti nalezly své uplatnění v rámci různých psychoterapeutických škol, na půdě psychohygieny a didaktické propedeutiky. Výraz "meditativní" vykazuje v mnoha jazycích úzkou souvislošt s pojmem "myšlení", a to ve smyslu přirozené schopnosti člověka, nezatížené diskurzívní logikou a každodenní zkušeností. V tomto ohledu je třeba odlišit relativně autonomní a specifické meditativní techniky od těch myšlenkových aktivit (například racionálních filozofických rozborů), jimiž člověk dochází k prohloubení svých úvah nad různými tématy (Meditace o první filozofii R. Descarta), či ve kterých nalézá adekvátní způsob uměleckého vyjádření svého zamyšlení (meditativní, reflexívní lyrika); stejně tak nelze slučovat meditativní techniky s hodnotícími výroky, popisujícími obrazně faktor lidské přemýšlivosti v jeho obecných rysech (meditativní poloha, hloubka, rozměr). Pojetí a interpretace meditativních technik se v různých soustavách liší. Popisně je lze shrnout do tří základních postupů či stupňů, odlišpých nejen kvalitátivními kritérii aplikace, ale především mírou (hloubkou) změn osobnosti k nimž v důsledku uplatnění meditativních technik dochází: koncentrace, první ze tří volně navazujících a kvantitativně odstupňovaných prostředků vnitřního sebeovlivnění, slouží především k usměrnění živelné reaktivity organismu, tj. k eliminaci vnějších vlivů, narušujících vnitřní proud vědomí nežádoucími vjemy, prožitky a myšlenkami. Technika koncentrace reguluje pohyb a rytmus pozornosti a myšlenkového toku v přesně vymezené oblasti, přibližuje vjemy představám a myšlenky realitě, potlačuje vrozenou tendenci organisrnu vstupovat spontánně do bezprostředních interakcí a zesílením intenzity psychické činnosti v žádaném směna vytváří předpoklady přechodu k meditaci. Cílem meditace je vyloučení jakýchkoliv vzrušujících (tj. rušivých, škodlivých) emocí z procesu soustředěného nazírání vnitřních souvislostí mezi vědomím a objektem, jež vede k dosažení vnitřní rovnováhy a nereaktivnosti celé psychiky. Somatické uvolňování je prováděno duševním odloučením od materialistických předmětů, od jejichž existence se buď zcela abstrahuje, nebo je převedena do esenciální (duchovní) podoby. Ponoření do skrytých aspektů této formy hmotné existence, mající vést k nejhlubšímu poznání a posléze ke ztotožnění subjektu s "absolutní realitou", představuje kontemplace. Rozvíjela se jako nejvyšší stupeň meditativních technik zejména ve východních náboženstvích (buddhismus), v platonismu a novoplatonismu a v józe.

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 23. 8. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: koncentrace, psychoterapie.

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: