Federico Fellini



Biografie / Režiséři a režisérky / Scénáristi a scénáristky

[Feliny], *20.1.1920 (Rimini, Itálie) – †31.10.1993 (Řím, Itálie), italský filmový režisér a scenárista, jeden z největších a nejoriginálnějších filmových tvůrců 20. století. Byl synem lázeňského hoteliéra (k rodnému městu se v 70. letech vrátil vzpomínkovým snímkem Amarcord). V roce 1937 opustil rodinu a přes Florencii se vydal do Říma, kde se živil jako kreslíř vtipů pro populární časopisy. Později se uplatnil jako gagman a konferenciér souboru Alda Fabrizia, s nímž jezdil na zájezdy na venkov, a postupně se dostal k filmu. Nejprve spolupracoval jako scenárista a asistent režie na filmech Roberta Rosselliniho (mj. byl spoluautorem klíčového díla italského neorealismu Řím, otevřené město), poté se jako scenárista podílel na filmech Alberta Lattuady, jenž mu v roce 1950 svěřil spolurežii snímku Světla varieté. V roce 1952 natočil Fellini svůj první samostatný film Bílý šejk a v čase rozbřednutí italského neorealismu se vydal (podobně jako další vrcholy slavného italského trojhvězdí Michelangelo Antonioni a Luchino Visconti) na dráhu jednoho z nejosobitějších tvůrců světové kinematografie s nenapodobitelným rukopisem. Jeho filmy vynikají bezbřehou fantazií, častou zálibou v bizarnostech a v mystifikaci. V mnoha z nich je patrná umělcova celoživotní láska ke světu cirkusů, klaunů a varieté. Na jeho filmech se často podíleli vynikající scenárista Tonino Guerra a hudební skladatel Nino Rota, jehož melodie, naplněné lyrickým smutkem, dodávaly většině režisérových filmů neopakovatelnou působivost. Podíl na nich měli i vynikající herci, mezi něž patřili především Marcello Mastroianni a Felliniho celoživotní partnerka Giulietta Masinová. Často se v nich ale uplatnily i světové hvězdy (např. Anthony Quinn v Silnici nebo Donald Sutherland jako Casanova). V 80. letech však Fellini začal mít problémy s hledáním finančních prostředků na své projekty, což se projevilo v delších pauzách mezi jednotlivými snímky i v jejich kvalitě. Jeho filmy, na nichž se vždy podílel jako spoluautor námětu či scénáře, získaly celkem čtyři Oscary v kategorii neanglicky mluvených děl, sám byl "pouze" osmkrát nominován za scénář a čtyřikrát za režii. V roce 1993 byla jeho tvorba poctěna Oscarem za celoživotní dílo. V témže roce zemřel na následky mozkové příhody.

Vybraná filmografie: satira na falešnou romantiku a přihlouplé ženské časopisy (a první samostatný film) Bílý šejk (1952), povídka Sňatková kancelář z povídkového filmu Cesara Zavattiniho Láska ve městě (1953), autobiografická kronika malého lázeňského města, v němž vládne lenost a prázdnota, Darmošlapové (1953; Stříbrný lev na MFF v Benátkách), melancholicky poetický příběh dvou potulných artistů s Anthonym Quinnem a Giuliettou Masinovou Silnice (1954; Oscar za nejlepší zahraniční film, Stříbrný lev na MFF v Benátkách a řada dalších cen), satiricky laděný pohled na život drobných podvodníků Podvodník (1955), smutný příběh odstrkované a klamané římské prostitutky s vynikající G. Masinovou Cabiriiny noci (1956; mj. Oscar za nejlepší zahraniční film), mistrovská freska zahálčivého a bezcílného života římské společenské smetánky s Marcellem Mastroiannim v hlavní roli novináře a jedno z přelomových děl světové kinematografie Sladký život (1960; mj. Zlatá palma na MFF v Cannes – v tomto snímku byl poprvé použit výraz paparazzi), epizoda Pokušení doktora Antonia pro povídkový film Boccaccio 70 (1961), poetická komedie s Marcellem Mastroiannim v roli na hranici snových představ a reality žijícího filmového režiséra 8 1/2 (1962; Oscar za nejlepší zahraniční film, Velká cena na MFF v Moskvě – snímek bývá zařazován mezi nejlepší díla kinematografické historie), filozofická úvaha o smyslu života s G. Masinovou v roli ženy, marně se snažící probudit odumírající lásku svého muže (a první barevný film), Giulietta a duchové (1965), osobitě pojatá antická paralela ke Sladkému životu o úpadku Říma v 1. století n.l. Satyricon (1968), melancholické zamyšlení nad soumrakem cirkusů a klaunského umění Klauni (1970, film byl původně natočen pro televizi, ale uveden byl i v kinech), s velkou dávkou fantazie, poezie a lásky natočený snímek o historii a současnosti italského hlavního města Roma (1972), hořce ironické i úsměvné vzpomínky na vlastní mládí, prožité v době fašismu na malém městě, a v podstatě poslední Felliniho film s mezinárodním úspěchem Amarcord (1973; mj. Oscar za nejlepší zahraniční film), ironický a demýtizující obraz proslulého milovníka Casanova Federika Felliniho (1976), původně televizní alegorie lidské společnosti Zkouška orchestru (1978), nepříliš vydařený symbolický fantaskní snímek o průměrném muži (Mastroianni), jenž prochází bludištěm traumat a snů, aby našel ideální ženu, Město žen (1980), operně stylizovaná vize zániku světa A loď pluje (1983), revuálně laděná komedie, která je ironickým pohledem do zákulisí stupidní televizní zábavy, Ginger a Fred (1985), pohled do vlastní Felliniho filmařské kuchyně a pocta ateliérům Cinecittà Interview (1987), poslední film, komedie Hlas luny (1989).



Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 19. 1. 2021
Autor: PST

Odkazující hesla: Alberto Lattuada, Anthony Quinn, Claudia Cardinale, Dino De Laurentis, Gianni Di Venanzo, Giulietta Masina, Giuseppe Rotunno, italská kinematografie, Juraj Jakubisko, Lída Baarová, Marcello Mastroianni, Michelangelo Antonioni, Nino Rota, paparazzo, Paul Mazursky, Peter Greenaway, Roger Corman, Woody Allen.

Sdílet: Facebook Twitter



Reklama: