chozrasčot

[Rusky chozjajstvennyj rasčjot – hospodářský rozpočet], metoda řízení hospodářské činnosti podniků v socialistických státech, zejména v Sovětském svazu, založená na formálním uplatnění zbožně-peněžních vztahů v rámci centrálně plánované ekonomiky. Jejím cílem bylo spojit státní plánování s prvky ekonomické odpovědnosti jednotlivých podniků za náklady, výnosy a hospodářský výsledek. Podniky fungující na principu chozrasčotu měly povinnost hradit své náklady z vlastních příjmů, odvádět stanovené částky do státního rozpočtu a hospodařit s přidělenými prostředky podle schváleného plánu. Zisk neplnil roli tržního signálu, ale byl administrativně stanoveným ukazatelem, často bez přímé vazby na efektivitu výroby. Přesto byl chozrasčot chápán jako nástroj zvyšování disciplíny, racionalizace výroby a omezení plýtvání. Princip chozrasčotu se uplatňoval nejen v zemědělství (např. v sovchozech a částečně i v kolchozech), ale také v průmyslu, stavebnictví, dopravě a některých službách. V praxi byl jeho význam omezen silnou centralizací rozhodování, direktivním určováním cen, mezd a objemu výroby a nedostatkem skutečné ekonomické autonomie podniků. V pozdějších reformních obdobích, zejména v 60. letech 20. století (tzv. kosyginské reformy), byl chozrasčot znovu zdůrazňován jako prostředek ke zvýšení efektivity socialistické ekonomiky. Tyto pokusy však narážely na systémové rozpory plánovaného hospodářství a nepřinesly zásadní změnu jeho fungování. Po rozpadu socialistického bloku pojem chozrasčot ztratil praktický význam a zůstal především historicko-ekonomickým termínem.