ars antiqua



[Ars antýkva, latinsky staré umění], vývojové období středověké francouzské vícehlasé hudby (asi v letech 1230 až 1250-1320. Někdy širší pojetí 1160 až 1180-1320, tj. včetně notredamské školy). V užším pojetí nastupuje ars antiqua po epoše Notre-Dame v letech 1230-1250, kdy dochází k rozkladu schematické modální rytmiky a ke zrodu menzurální notace. Její systém nejlépe vyložil Franko Kolínský ve spisu Ars cantus mensurabilis (Umění menzurálního zpěv, kolem roku 1280). Stěžejním druhem se stalo moteto. Nejčastěji bylo tříhlasé s dvěma texty francouzskými, nebo jedním latinským a jedním francouzským, tenor neměl text a byl zpravidla provozován instrumentálně. Vládla tu nápadná diferenciace jednotlivých hlasů, navzájem odlišný a svébytný byl jejich melodický průběh, rytmus, formové členění i námět textů (z liturgické hudby převzatá melodie tenoru duchovní nebo vážnější text v druhém hlasu – světský text v třetím hlasu). Přesto byla v pozadí určitá představa jednoty celku, abstraktního řádu v duchu scholastického univerzalismu. Tvorba motet se soustředila v největších francouzských městech, zvláště v Paříži. Převážná část produkce je anonymní. Adam de la Halle a Petrus de Cruce (tvořil okolo roku 1300) jsou jediní autoři, od nichž je známo několik konkrétních skladeb. Zdá se, že moteta byla provozována zejména v kroužcích profesionálních hudebníků a amatérských znalců, pronikla však také jako zábavná hudba do širšího okruhu městské a dvorské kultury. O tom svědčí postupné opouštění duchovních námětů, převaha světských textů i uplatnění melodií truvérských písní v tenoru. Styl ars antiqua se rozšířil ve větší míře pouze do Anglie, slaběji a zprostředkovaněji do střední Evropy (jižní Německo, Čechy). K nejvýznamějším teoretikům doby patřili Franko Kolínský, Johannes de Grocheo a Jacobus z Lutychu.

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 11. 4. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: conductus, francouzská hudba, Franko Kolínský, Jacobus z Lutychu, vícehlas.

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: