transcendentální logika

Původně Kantův pojem označující logiku, která na rozdíl od formální logiky zkoumá v logických formách a funkcích to, co v nich zakládá samu možnost syntetického poznání a priori. Jde tedy o obecnou teorii poznání. I. Kant ji vyložil ve stejnojmenném oddílu své Kritiky čistého rozumu. Zatímco transcendentální estetika zkoumá apriorní formy smyslovosti (prostor a čas), jež zakládají možnost apriorních obecných a nutných pravd v matematice, transcendentální logika zkoumá apriorní formy rozvažování, formy pojmů čili kategorií, formy souzení, formy syntézy neboli spojení smyslovosti s rozvažováním, jež tvoří základ pravd přírodovědy, a též transcendentální ideje rozumu, vedoucí vědění ve filozofii k uznání bezpodmínečné jednoty všeho podmíněného. Kant dělil transcendentální logiku na transcendentální analytiku a dialektiku. První je logikou pravdy a objasňuje, na jakých apriorních formách spočívá možnost syntetických soudů ve vědě. Druhá je logikou iluze, zdání. Ukazuje, do jakých rozporů se dostane rozum, přesahuje-li oblast jevů. Rozpracování transcendentální logiky v dalším vývoji německé filozofie zahájil J. G. Fichte. Na Kanta v transcendentální logice navazovali představitelé marburské školy novokantovství (H. Rickert ) a zvláště pak E. Husserl.

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 20. 6. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: Immanuel Kant.

Reklama: