španělské divadlo



Divadlo
Středověké španělské divadlo je doloženo nepřímými dokumenty a zlomkem veršované hry o třech králích (13. století), dochovaný zákoník o provozování divadla (z 2. poloviny 13. století) svědčí o rozvinutém divadle náboženském i světském (školském). Z konce 15. století jsou dochovány první dramatické texty (eklogy J. del Enciny), v dialozích psaná Komedie o Kalistu a Melibeji (dochované vydání z roku 1499) nebyla původně určena pro jeviště. V době zlatého věku španělského písemnictví se drama stalo vedoucím literárním žánrem, vyhranily se specifické typy her. Torres Naharro (†asi 1524) odmítl roku 1517 dělení na tragédii a komedii a prosazoval smíšený žánr – comedia (comedia a noticia = podle zprávy, comedia a fantasia = podle fantazie). L. de Rueda (†1561) byl tvůrcem pasa (fraškovité mezihry), Navarro de Toledo syntetizoval dosavadní vývoj a stal se zakladatelem první španělské divadelní společnosti. Kočovné společnosti hrály v corrales (prostory mezi domy ve středním a severním Španělsku) či v gatios (dvory zájezdních hospod, jih Španělska). V Madridu byla zřízena divadla (Teatro del Principe, 1579, Teatro de la Cruz, 1582), do jejichž repertoáru zasahovala církev a která byla za protireformace zavřena (1598), později (po roce 1600) byl rozsah jejich působnosti omezen. Filip IV. vybudoval roku 1632 reprezentační dvorské divadlo v paláci EI Buen Retiro, kde pořádal výpravné podívané. V díle dramatiků L. de Vegy Carpia a jeho žáků lze rozlišit 5 typů her: autos sacramentales (s náboženskou tematikou, zákaz roku 1765), entremeses (mezihry), comedias de capa y espaeta (komedie pláště a dýky), comedia, palaciegas (výpravné dvorské hry), tragédie. P. Calderón de la Barca byl v 17. století tvůrcem zarzuely (hra se zpěvy) a okázalých dvorských slavností. V této době sílila činnost barokního řádového divadla jako nástroje šíření moci církve, v 2. polovině 17. století církev zastavila činnost většiny divadel. V 18. století bylo španělské divadlo ovlivněno francouzským klasicismem. V 2. polovině 18. století se v dvorském prostředí provozovaly výlučně francouzské hry a jejich adaptace. Na začátku 19. století existovala v Madridu tři divadla, královským dekretem z roku 1847 byla madridská divadla zaměřena na drama, komedii, španělskou a italskou operu. Od 30. let 19. století se v dramatice prosazoval romantismus (F. Martínez de la Rosa, 1787-1862, J. Zorrilla). V 2. polovině 19. století bylo nejrozšířenějším dramatickým žánrem salónní drama, v němž progresívní realistické snahy ustupovaly tezovitosti, patetičnosti a mravoučným tendencím (A. López de Ayala, 1828-1879, J. Echegaray, 1832-1916). Specifickým žánrem bylo genéro chico (žánrový obrázek), často se zpěvy (tzv. malá zarzuela). Od začátku 20. století působila tzv. generace roku 1898 se snahou o obrodu, jež určovala mravoličné a sociálně kritické zaměření dramatiky (J. Benavente, R. M. del Valle-Inclán). Ve 20. a 30. letech vystoupila generace španělské avantgardy, v jejích řadách též největší osobnost moderního španělského divadla F. García Lorca, jenž v čele kočovné společnosti La Barraca (již vedl s R. Albertim) nalezl kontakt se širokými lidovými masami. Po vítězství fašismu divadelní aktivita stagnovala, příznaky obrody od sklonku 40. let v dílech pokrokově orientovaných dramatiků (A. Buero Vallejo, *1916, A. Sastre, *1926). V 50, letech byla v divadlech v Madridu, Barceloně a v některých dalších inscenována díla španělských klasických dramatiků. V repertoáru divadel se dále objevily hry A. P. Čechova, M. Gorkého, B. Brechta, A. Millera i současné španělské hry se sociálně kritickým zaměřením. Centrem současného divadelního života je Madrid, kde působí více než 20 divadel (Národní divadlo, Divadlo komedie). Středisky divadelního školství jsou konzervatoře v Madridu a Barceloně a škola dramatického umění v Madridu.

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 27. 1. 2019
Autor: -red-

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: