sardinské království

Království Sardinie-Piemont – státní útvar fungující v letech 1718–1861, zahrnující země savojské dynastie. Jeho jádrem byl Piemont s hlavním městem Turínem, dalšími součástmi Sardinie a Savojsko, Monteferrat, Alessandria a Nizza, od roku 1738 Novara. Roku 1792 anektovala Francie Savojsko a roku 1802 Piemont. V letech 1814–1815 bylo savojské království obnoveno a rozšířeno o Janov. Reakční absolutistická vláda vyvolala revoluci v letech 1821 a 1834. Vládnoucí kruhy savojského království nastoupily ve 40. letech 19. století politiku sjednocení Itálie „shora“. Král Karel Albert využil revolučních událostí v letech 1848–1849 k válce s Rakouskem, kterou však prohrál (hlavní bitvy u Custozy a u Novary). Při přípravě odvetné války si sardinské království zajistilo diplomatickým úsilím ministra C. B. Cavoura spojenectví Francie (slibem odstoupení Savojska a Nizzy) a neutralitu Velké Británie (za svou účast v krymské válce v letech 1853–1856). V roce 1859 bylo Rakousko francouzsko-sardinským vojskem poraženo (hlavní bitvy u Magenty a Solferina). Curyšskou smlouvou v roce 1859 získalo sardinské království od Rakouska Lombardii a na základě úmluv s Napoleonem III. zabralo (za odstoupení Savojska a Nizzy) Toskánsko, Parmu, Modenu a většinu papežského státu. Po vítězství G. Garibaldiho v Království obojí Sicílie (1860–1861) a připojení tohoto státu k sardinskému království bylo na sněmu v Turíně dne 18.2.1861 vyhlášeno Italské království (králem se stal dosavadní sardinský král Viktor Emanuel II.)