přírodní zákony



Druh objektivních zákonů, vyjadřujících podstatu jevů a procesů v přírodě, nejvyšší forma poznání přírody v dáné historické etapě. S ostatními zákony mají společnou základní charakteristiku nutných, obecných, relativně stabilních a opakujících se vztahů mezi jevy. Idea světové zákonitosti se rozvíjela zejména v souvislosti ze zákonitostí přírodní. Termín "přírodní zákon" (lex naturae) se sice objevuje teprve v římské filozofii 1. století př.n.l. (Lucretius), avšak myšlenka zákonité souvislosti a zákonitého pohybu světa vznikla již v iónské přírodní filozofii jako reflexe o věčném řádu universa. Materialistické myšlení a vývoj přírodních věd zbavovaly představu přírodních zákonů vlivu teologie a prvků antropomorfismu. Při ztotožnění přírody s objektivní realitou, jsou všechny zákony kromě zákonů myšlení zákony přírodní. Zpravidla se však přírodními zákony rozumí jen zákony, které se vztahují k fyzikálním, chemickým a organickým formám pohybu hmoty (zákony neživé a živé přírody). Pro mechanický materialismus splývaly přírodní zákony se zákonitostmi mechaniky a zákon sám s příčinným vztahem. Na dualismu přírodních zákonů a jedinečnosti přírodních jevů založili novokantovci svoje rozdělování věd na nomotetické (hledající obecné zákóny) a idiografické (postihující jedinečnost), což popíralo poznatelnost společenské skutečnosti a vědeckost společenských věd. Někteří stoupenci novokantovství a intuicionismu považují přírodní zákony za "nahodilé". Rozdil mezi přírodními zákony a zákonitostmi společenského vývoje nespočívá ve znacích obecnosti, nutnosti a podstatnosti, ale ve zprostředkování společenské zákonitosti činnosti lidí. Přírodní zákony mají různý stupeň obecnosti a různé oblasti svého působení. Zákonitosti nižších forem materiálního pohybu platí i pro formy vyšší, avšak vyšší zákonitost, například biologická není na nižší převoditelná. Poznaný přírodní zákony nabývá podoby vědeckého zákona, který je formulován na základě pozorovatelných faktů a vědeckých experimentů, avšak i s přihlédnutím k jiným souvislostem teoretického myšlení a dalším platným zákonům. Mezi přírodní zákony mají zvláště význam ty fyzikální zákony, jež vyjadřují na úrovni přírodní vědy nestvořitelnost a nezničitelnost hmoty a pohybu, označují se jako zákony zachování. Mezi přírodní zákony náleží i speciální zákony jednotlivých přírodních věd, ty se opírají o základní zákony každé přírodní vědy, přírodními zákony se rozumí především vyjádření hlavních zákonitostí přírody. Vedle zákonů zachování je jejich typickým příkladem periodická soustava prvků formulovaná D. I. Mendělejevem, vývojové zákony biologie, geologie a astrofyziky.

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 1. 12. 2006
Autor: -red-

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: