Jiřina Švorcová

*25.5.1928 (Kociánovice u Hradce Králové, Československo) – †8.8.2011 (Praha, Česká republika), česká divadelní a filmová herečka. Pocházela z dělnické rodiny ze čtyř dětí (otec byl stavební dělník a zemědělec, matka vedla hostinec). Po přestěhování rodiny do Prahy studovala na učitelském ústavu, ale ještě před maturitou se v roce 1946 přihlásila na dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze (pozdější DAMU), kde byl jejím učitelem mj. Ladislav Pešek. Po absolutoriu v roce 1950 působila rok v oblastním divadle v Hradci Králové a poté byla čtyřicet let členkou Divadla na Vinohradech (1951–1990). Záhy se stala téměř prototypem pokrokových a uvědomělých mladých dívek a žen se smyslem pro spravedlnost, zejména v sovětských hrách (Mladá garda), později se však propracovala k charakterním i komickým rolím v klasickém repertoáru (Legenda o lásce, Matka, Don Carlos, Anna Karenina, Boris Godunov, Loupežník, Naši furianti, Tři sestry, Matka Kuráž, Hlasy ptáků, Tvrdohlavá žena, Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou, Romeo a Julie, Figarova svatba aj.). Ve filmu debutovala postavou Helenky ve Steklého adaptaci Jiráskova románu Temno a již v 50. letech často účinkovala v tehdy ještě živě vysílaných televizních inscenacích (především v režiích Jiřího Bělky) a stala se jednou z prvních hlasatelek a konferenciérek. Vedle budovatelsky nadšených hrdinek z lidu na sebe upozornila portréty mladých žen, řešících milostná dilemata s ideologickým pozadím, ale také se stala první českou filmovou kriminalistkou (v detektivce Tereza). Do diváckého povědomí se nejvýrazněji zapsala jako Božena Němcová ve Vávrově životopisném dramatu Horoucí srdce (1962). Její nespornou předností byl sytý a specificky zabarvený hlas, který často využívala k recitacím (zejména v televizních Nedělních chvilkách poezie) a hojně ho uplatnila v rozhlase a v dabingu. Její vcelku úspěšnou hereckou kariéru ovlivnila po roce 1968 silná politická angažovanost, díky níž se záhy stala jednou z klíčových postav normalizační kultury. Jako členka ÚV KSČ (od roku 1976) a dlouholetá předsedkyně Svazu československých dramatických umělců (1976–1990) neblaze proslula svým projevem na shromáždění umělců v Národním divadle v roce 1977 (tzv. Anticharta). Její filmová kariéra v podstatě skončila a kromě divadla se uplatňovala už jen v tendenčních seriálech v rozhlase (Jak se máte Vondrovi?) a v televizi (Matka, Okres na severu, My všichni školou povinní, Gottwald), z nichž ji nejvíce proslavila titulní postava prodavačky Anny Holubové v Ženě za pultem (1977), díky níž se v té době stala nejpopulárnější českou herečkou. Za své herecké i politické aktivity získala celou řadu tehdejších vyznamenání a ocenění (mj. Řád práce, tituly zasloužilá umělkyně a národní umělkyně). Její herecká kariéra se definitivně uzavřela v roce 1989. Svého komunistického přesvědčení a politických aktivit se nikdy nevzdala a v dalších letech se věnovala podpoře KSČM (vystupovala na stranických manifestacích) a v roce 1996 neúspěšně kandidovala za KSČM do Senátu. Vydala memoáry Býti Švorcovou (2000) a ve spolupráci s Miroslavem Graclíkem a Václavem Nekvapilem knihu rozhovorů Jiřina Švorcová osobně (2010). Jejímu životu a umělecké dráze je věnován dramaturgií ČT původně zakázaný dokument z cyklu Po stopách hvězd (2008) a středometrážní dokument Tajemství Jiřiny Švorcové (2010). Jejími manželi byli dirigent Jindřich Rohan a malíř a scénograf Vladimír Šolta. Její bratr Václav Švorc (1919) byl rovněž hercem. Vybraná filmografie: adaptace románu Aloise Jiráska Temno (1950), dobová agitka z prostředí zemědělské výroby Cesta ke štěstí (1951), budovatelské drama z hornického prostředí podle povídek Jiřího Marka Nad námi svítá (1952), diverzní drama Přicházejí z tmy (1953), televizní filmy Bezejmenná hvězda (1957) a Intermezzo (1957), povídka Bloudění z filmu o životě pohraničníků Vstup zakázán (1959), proslulé a dodnes oblíbené drama z poválečného pohraničí Král Šumavy (1959), špionážní drama Smyk (1960), dramatická moralita Zlé pondělí (1960), společenská moralita podle námětu Jana Procházky Pouta (1961), filmové zpracování proslulé knihy Julia Fučíka Reportáž psaná na oprátce (1961), detektivka podle románu Anny Sedlmayerové Tereza (1961), životopisný snímek o Boženě Němcové Horoucí srdce (1962), jedna z prvních normalizačních agitek Člověk není sám (1971), milostný příběh Jakou barvu má láska (1973), televizní seriál o revoluční cestě pracujícího lidu Matka (1975), televizní adaptace divadelní hry N. F. Pogodina Kremelský orloj (1977), slavný normalizační seriál o plných pultech a ochotných prodavačkách Žena za pultem (1977; Zlatý krokodýl a Zlatý květ za herecký výkon), televizní film o slavném českém houslistovi Josefu Slavíkovi Poslední koncert (1979), televizní seriál o zodpovědném okresním tajemníkovi strany Okres na severu (1980), výpravný historický životopisný film podle románové předlohy M. V. Kratochvíla Putování Jana Amose (1983), televizní pohádka Anynka a čert (1984), televizní seriál My všichni školou povinní (1984), televizní seriál Gottwald (1986), televizní drama o svobodné matce Jen ty a já (1988), televizní drama Než poznáš první úsměv (1989).