japonská literatura



Literatura
historie, literatura, Japonsko bylo v kulturním vývoji ovlivněno Čínou, jejíž písmo a jazyk sem pronikal od 5. století Ucelené literární památky se dochovaly od 8. století, kdy se japonská společnost postupně vyrovnávala s různými aspekty vlivu Číny. Odrážejí proces rozpadu kmenového zřízení a postupné formování centralizovaného státu podle čínského vzoru. Projevuje se v nich snaha po formulaci mytologického domácího náboženského kultu šíntó, o písemné zachycení dosavadní orální tvorby i o vytvoření vlastní psané kultury. Jsou to kroniky Kodžiki a Nihonšoki a básnická sbírka Man'jóšú , nejzávažnější památka tohoto období, která se stala základem tradiční japonské poezie. Rozkvět původní japonské literatury spadá do doby Heian (8.-12. století), kdy zjednodušením čínských znaků vzniklo japonské slabičné písmo a vytvořil se literární jazyk. V poezii převládaly krátké 31slabičné lyrické básně zvané tanka. Zvláštní významná je první ze série jedenadvaceti císařských sbírek, zvaná Kokinwakašú (zkratka Kokinšú) z roku 905. Na rozhraní 9.-10. století se také rychle rozvíjela japonská próza pod souhrnným žánrovým názvem monogatari (vyprávění). Vrcholem je monumentální román Gendži monogatari od Murasaki Šikibu ze začátku 11.st., který podává realistický obraz života dvorské společnosti a vyznačuje se také psychologickou kresbou postav. Jako velmi oblíbený prozaický žánr se rozvíjela také deníková a zápisková literatura. Japonsky psaná próza nebyla tehdy ceněna tolik jako čínsky psaná učená pojednání, a proto se jí zabývaly zejména ženy. Jsou autorkami většiny významných děl tohoto období. V 11.-17. století se japonská literatura vyvíjela jako nový žánr hrdinská epika – válečné příběhy o bojích mezi feudálními rody, z nichž nejvýznamnější je Heike monogatari. Po vzniku centralizovaného feudálního státu pod nadvládou rodu Tokugawa (17.-19. století) se vznikající měšťanstvo postupně stává závažnou společenskou silou v literatuře. Próza se během 17. století rozvíjela nejprve lidovými vyprávěními v ilustrovaných sešitech. Tuto formu sešitové literatury dovedl k vrcholu Ihara Saikaku, který psal jednak novely s erotickou tematikou, jednak příběhy ze života měšťanů. V oblasti poezie vytvořil básník Macuo Bašó novou básnickou formu vyhovující lépe vkusu doby, sedmnáctislabičné tříverší haiku, které se stalo hlavní formou poezie celého období a je živé dodnes. V 18. století se rozvíjela po pulární sešitová literatura, kdy v souvislosti s komercializací literatury převládaly příběhy s fantastickými a milostnými náměty, a zvláště pak vysloveně humoristická literatura, podávající satirický obraz života měšťanů. Nová literatura vznikala v době Meidži (1868-1912). Po roce 1868 navázalo Japonsko styky s cizinou a nastoupilo cestu kapitalistického vývoje. Počáteční období bylo charakterizováno vznikem žurnalistiky, osvětové literatury a rozvojem překladové literatury. Klasický literární jazyk byl postupně nahrazován hovorovým. Na Japonsko začínaly působit různé literární vlivy z Evropy. Nezávazně zábavné či didaktické literatury předchozího období byl stavěn za vzor realismus psychologickým rozborem postav. Koncem 19. století se do Japonska dostávaly ideje evropského romantismu a od začátku 20. století převládal v japonské literatuře naturalismus, který sice vyšel ze Zoly, ale značně se od jeho pojetí odchýlil. Vyznačoval se odmítáním fiktivních prvků v literatuře a snahou po naprosto upřímném vylíčení vlastních zážitků a myšlenek, což vedlo ke ztotožnění hlavní postavy díla s autorem a k vytvoření specifického subjektivního stylu zvaného watakuši šósecu. Proti naturalistickému životnímu nihilismu vystoupily nové literární směry, které hledaly oporu v tradičních japonských estetických přístupech ke skutečnosti. Předním autorem této skupiny je Sóseki Nacume, jehož tvorba je realistická se zaměřením na psychologii a morální problémy postav. Na Nacumeho volně navázala skupina realistických spisovatelů a zejména přední povídkář Rjúnosuke Akutagawa. Tzv. estétská škola se obracela k tradici a kladla důraz na styl a literární kompozici díla. Z tohoto směru vyšel jeden z nejvýznamnějších spisovatelů moderního období Džun'ičiró Tanizaki. Na počátku 20.let. vznikl v souvislosti s rozvojem dělnických hnutí silný proud proletářské literatury. Hlavní představitel proletářské liter. byl spisovatel Takidži Kobajaši. Ve válečných létech, která byla v Japonsku obdobím tvrdého fašistického teroru, literatura v podstatě přestala existovat. Po válce se humanisticky smýšlející autoři sdružili ve Společnosti nové japonské literatury. Odsud vyšli i autoři později označovaní jako poválečná škola, kteří se ve svých dílech snaží vyrovnat s otřesnou zkušeností války, například Hiroši Noma, Haruo Umezaki, Šóhei Óoka. Vystupují i další originální autoři, jako je Kóbó Abe nebo jedna z nejvýraznějších osobností současné literatury Kenzaburó Óe.

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 23. 10. 2006
Autor: -red-

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: