inkvizice



[Latina], v katolické církvi ve 13. až 19. století instituce (od roku 1215 Inquisitio Haereticae Pravitatis, od roku 1542 Sacrum Officium) zřízená k vyhledávání a souzení tzv. kacířů. Církev tím původně reagovala na hnutí albigenských a na šíření dalších sekt (kataři, valdenští), které ohrožovaly její autoritu. Odsouzení kacíři byli předáni k potrestání světské moci (konfiskace majetku, udušení, upálení). Papežové pověřili inkvizičními úkoly zejména řády (dominikáni, františkáni, cisterciáci). Inocenc IV. povolil mučení jako donucovací prostředek. K podpoře inkvizice byl vypracován systém povinné denunciace, jména svědků inkvizičního soudu byla utajena. Inkvizice za aktivní podpory panovníků zastavila veřejné šíření sekt, ale nedokázala je zcela vyhladit a nemohla také zabránit kritice zlořádů v církvi. Od 14. století stíhala inkvizice také tzv. styky s ďáblem (čarodějnice), mravnostní delikty a rituální vraždy, kterých se údajně dopouštěli židé. Papež Pavel III. provedl roku 1542 reorganizaci a centralizaci inkvizice, která se stala nástrojem protireformace. Roku 1559 byl vydán Index librorum prohibitorum (Seznam zakázaných knih). Obětí inkvizice se stal mj. G. Bruno. V 17. století bylo v Evropě upáleno velké množství "čarodějnic". V 18. století inkviziční činnost ve většině zemí ustala. Do 19. století přežívala v Portugalsku, Španělsku a Itálii. V Čechách v době předhusitské od 2. poloviny 13. století do začátku 15. století. Obnovena byla v době pobělohorské (protireformace). Byla zrušena Josefem II.

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 19. 8. 2000
Autor: -red-

Odkazující hesla: Anselm Turmeda, čarodějnické procesy, Inocenc III., Isabela I. Katolická, Svaz dohody, tolerance.

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: