hagiografie



Literatura / Náboženství

[Řecky hagios – svatý, grafeín – psáti], životopisy světců a mučedníků. Literární žánr, který plnil účely liturgické a literární a byl těžištěm středověké umělecké prózy. Hagiografie se vyvinula z mučednických akt (martyria ), tj. soudních protokolů z procesů s křest'any pronásledovanými v římské říši, a z legend o životě svatých, zejména mnichů. Jako literární žánr se formovala v 3.-6. století, na jejím počátku stojí Život sv. Antonína od Athanasia. Oplývala nejrůznějšími typy hrdinů (poustevníci, putující mniši, vojenští světci), společným znakem byla naprostá nekritičnost, přejímání společných motivů, záliba v líčení zápasů. Nejdůležitější byl zápas hrdiny s pokušeními světa ďábla, z něhož hrdina vyjde jako vítěz, vzor hodný následování. V 9.-10. století pronikl do hagiografie historický aspekt, zejména v životopisech patriarchů, jež obsahovaly líčení dobových církevně politických sporů. Od 13. století patřily k pramenům hagiografie papežské kanonizační buly. Pro liturgické potřeby byly od středověku sestavovány sbírky hagiografické literatury, tzv. acta sanctorum (skutky čili životy svatých, též zvány calendarium, passionalium, martyrologium, menologium), seznamy svatých s přiloženými životopisy. V oblasti latinské hagiografie byla nejužívanější sbírkou Legenda aurea. Od 16. století vycházely sbírky životopisů světců usilující o historickou kritičnost. Nejvýznamnější byla Acta sanctorum, vydávaná od roku 1643 do 19. století.



Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 23. 4. 2021
Autor: -red-

Odkazující hesla: Curtateli, Fulbert z Chartres, Jacobus de Voragine, Jean Bolland, Svatý Václav, svatý Vojtěch, světci.

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: