epigeneze



Biologie
Biologie učení o zárodečním vývoji organismů jako procesu novotvoření na rozdíl od preformismu. Podle stoupenců epigeneze počíná vývoj organismů z neorganizované živé hmoty, orgány se vyvíjejí postupně od jednodušších ke složitějším, zárodečný vývoj je sledem transformací, jež nejsou předurčeny. Proti tomu preformismus předpokládá, že celý dospělý organismus je obsažen v nepatrné velikostí již v pohlavních buňkách rodičů. Spory mezi zastánci epigeneze a stoupenci preformismu provázejí celé dějiny biologie. Jedni (Aristoteles, W. Harvey, J. Blumenbach, H. Driesch) hájí epigenezi z vitalistických pozic, druzí (R. Descartes, J. Buffon, K. F. Wolff ) z hlediska mech. materialismu. Příklon k jedné nebo druhé koncepci byl určován úrovní poznatků o plození a o embryologii organismů. Převaha epigenetické teorie z pol. 18. století, kdy K. F. Wolff formuloval roku 1759 ve spise Theorie generationis učení o epigenezi, podnítila rozvoj embryologie. Naproti tomu úspěchy cytologie v 70. a 80. letech 19. století stimulovaly rozvoj různých teorií dědičnosti, jež epigenezi odmítaly. Se vznikem genetiky bylo učení o čisté epigenezi definitivně vyvráceno. Současné představy o vývoji zárodečných organismů se opírají o poznatky genetiky – o genetickou informaci, jež určuje zákonitostí ontogeneze organismů. Konkrétní vývoj organismu závisí také na vnějších nebo vnitřních faktorech. V souvislosti s tím se objevily neoprávněně pokusy oživit učení o epigenezi s využitím teorie kybernetiky. Nelze přijímat dualismus mezi preformovanými genetickými strukturami molekulární genetiky a domněle ryze epigenetickými procesy. Soudobá biologie chápe uskutečňováni zákonitostí genetické informace ve vývoji organismu jako jednotný, vzájemně se podmiňující proces.

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 5. 2. 2004
Autor: -red-

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: