zimní válka

Sovětsko-finská válka – ozbrojený konflikt mezi Sovětským svazem a Finskem (1939–1940). Příčinou války byla snaha SSSR o pokračování expanze do východní Evropy a Pobaltí, jejíž plán byl nastíněn v paktu o neútočení s Německem ze srpna 1939. SSSR předložil Finsku návrhy na řešení některých problémů mezi oběma státy, které byly záměrně formulovány pro finskou stranu nepřijatelně. Finsko se mělo vzdát hospodářsky i strategicky významného území výměnou za chudou a zpustošenou oblast severně od Ladožského jezera. Finové část požadavků přijali, Sověti však byli rozhodnuti zemi dobýt a po zinscenovaném mainilském incidentu Rudá armáda 30.11.1939 překročila finskou hranici. Sovětský plán byl založen na drtivé materiální převaze, finští vojáci však znali místní terén, byli výborně vycvičeni pro boj v zimních podmínkách a rychle přešli k partyzánskému způsobu boje. Sověti nedokázali na jihu prolomit Mannerheimovu linii na Karelské šíji, na severní části fronty byly invazní jednotky během prosince téměř zničeny. V lednu 1940 došlo na sovětské straně k reorganizaci, změnám ve velení a nahrazení ztrát. Začátkem února Sověti v čele s maršálem Timošenkem zaútočili ještě většími silami v oblasti Karelské šíje a během dvou týdnů prolomili Mannerheimovu linii. Vyčerpaní Finové jim působili těžké ztráty, nedokázali však zabránit obsazení západního břehu Viipurského zálivu. Tento sovětský úspěch rozhodl – Finové se obávali rozdělení obrany při dalším postupu Rudé armády, Sověti nechtěli mít ve Skandinávii dlouho vázány velké síly. Mírová smlouva byla po jednáních podepsána v Moskvě 13.3.1940. Finsko zůstalo nezávislým státem, ale přišlo o velká území – zejména téměř celou průmyslově rozvinutou Karélii a přístav Viipuri. Přes vítězství utrpěla Rudá armáda obrovské ztráty a ztratila mezinárodní prestiž. SSSR byl jako agresor vyloučen ze Společnosti národů. Napětí mezi oběma státy vyústilo brzo v tzv. pokračovací válku.